Globálně se nám prý svět víc a víc otepluje. Nic proti tvrzením vědců, která čas od času podpoří výmluvné záběry tajících a rozpadajících se ledovců. Zdálo se, že také v politice nám taje a že ani z velké země na východě už nebude do okolního světa zalétat jen ostrý a mrazivý vítr, načechrávající mezinárodní vztahy často víc, než je zdrávo. Ale zdání, jak známo, často klame a letošní podzim je toho důkazem. S každým dnem blížícího se summitu NATO v Praze rostla nervozita ruských představitelů, kteří sice jedním dechem tvrdí, že je věcí každého, jaké partnery si vybírá, ale zároveň dávají jasně najevo, že se jim nikterak nelíbí zájem o přijetí dalších států do aliance. To se vzhledem k náladám v ruské společnosti dá možná i pochopit. Politici, kteří chtěli v Kremlu pootevírat dveře světu museli vždycky hodně, hodně balancovat na obě strany, aby je průvan, kterým chtěli trochu vyvětrat, nakonec nevzal s sebou někam daleko od Moskvy.

Zdá se ale, že události letošního podzimu přinášejí z východu závany chladnější, než možná svět, natěšený pragmatizmem, který zavládl v Rusku s nástupem nového prezidenta, nakonec čekal. Drželi jsme asi všichni palce Moskvě, aby zvládla drama v divadle na Dubrovce s co nejmenšími ztrátami na lidských životech. Což se možná, při strohém přehledu čísel nakonec podařilo. Jenomže jak to je v Rusku snad už tradicí, většina zdejších vítězství v sobě skrývá zároveň i prohru. Už výhra jedněch v roce 1917 přinesla milionům dalších v průběhu desítek let nejen porážku, ale i smrt. V moskevském divadle nakonec prohrálo nejen čečenské komando, ale přinejmenším na 130 (kdo se dozví, kolik přesně) diváků muzikálu, postavených do rolí rukojmích. Právě z té doušky - kdo se dozví, kolik přesně - mrazí. Zase tu totiž nedokázali hrát s lidmi na rovinu. Jako když tvrdili, že posádku ponorky Kursk zachrání a přitom věděli, že všichni námořníci v Barentsově moři už zahynuli. Stejně tak nejprve skrývali plyn, pak množství obětí osvobozovací akce a nakonec prostě přijali zákon, který umožňuje neříkat nic a nebo jen to, co se chce. A kdo zveřejní víc, ten je mimo zákon.

Čečenský terorista je nepřítelem nejen pro Rusko. Ale pro koho jsou nepřítelem stovky venkovanů, na které dopadají nálože z vojenských letadel, pro koho obyvatelé domů, které vojáci bourají, protože si s pár stovkami teroristů v lesích a horách nedokáží poradit, kdežto svalit barák je přece jen snadnější. Že by to v Čečensku trvalo tak dlouho vážně jen proto, že při bojové činnosti mají vojáci mnohonásobně vyšší žold, zatímco když se nebojuje s nepřítelem, jsou vojenské platy mizerné? V tom případě mrazí zase. A na vině není počasí.

Zeměkoule se nám otepluje, ale podzim máme chladný. Je lehké tvrdit že když se kácí les, létají třísky a nebo, že každá výhra musí být zároveň pro někoho porážkou. Bylo by moc jednoduché svalit všechno i na slovní hříčku, podle které tady v Rusku vážně každé vítězství zároveň obsahuje dvě třetiny neštěstí. Vítězství, to je totiž "paběda". A když ze šesti písmen ubereme onu třetinu, zůstane nám jen "běda" - což už je neštěstí.