Listopad a prosinec nejsou zrovna měsíce, během kterých by se ve městě myslelo na venkov. Ovšem letos je na sklonku roku venkov v ohnisku pozornosti. Je jablkem sváru v závěru jednání České republiky s Bruselem o přijetí do Evropské unie. A tak si už zvolna všichni osvojujeme termín přímé dotace. A možná už i rozlišujeme mezi přímými dotacemi jednotlivým zemědělcům a dotacemi na rozvoj venkova, které nemají plynout do kapes konkrétních rolníků a do pokladen konkrétních zemědělských podniků, ale mají být určeny na spolufinancování projektů směřujících k rozvoji venkova. Spolufinancování ze strany Bruselu má být velkorysé - až do 85 % celkové výše nákladů -, ale projekty musejí skutečně napomáhat rozvoji venkova a ne zvyšování zemědělské produkce. Když, tak leda zvyšování její kvality a zdravotní nezávadnosti. Jsou ovšem určeny hlavně k udržování krajiny a plnohodnotného života na venkově. Protože jsou regiony v Evropě - i v té západní nebo možná především tam -, kde život na vesnici skomírá, či skomíral, dokud do něho někdo nevdechl jiskru naděje na přežití a na nový rozvoj. A ten někdo, to byla množina vlád členských zemí Evropské unie, které se dohodly na společné zemědělské politice.

Zemědělská politika Unie se teď má reformovat směrem k mnohem menší štědrosti. Ale než zazní její nekrolog, řekněme nahlas, že právě zemědělská politika Unie, politika subvencí a dotací, způsobila, že krom Itálie a Lucemburska, zaznamenaly v roce 2001 všechny členské země Unie dokonce zvýšení výnosů zemědělské produkce. Od 1 % ve Francii po 12, 5 % v Dánsku. Takové oživení venkova by se bylo v dnešní době bez existence Unie neodehrálo. Venkov - historicky vzato - prožívá ve vysoce rozvinutých zemích citelnou až bolestnou transformaci v souvislosti s mnoha jinými faktory, než je evropská integrace. Především ho ovlivňuje otevření trhů, které už nějaký čas přerůstá v globalizaci trhů. Vývoj na evropském venkově bude proto brzo víc ovlivňovat Světová obchodní organizace (WTO) než sama Evropská unie.

Problémy zařazení naší země a našeho zemědělství do těchto celosvětových mechanismů jsou - z tohoto pohledu - také odrazem objektivního vývoje ve světě, a musíme jim tak rozumět. Nejsou však kvůli tomu, samozřejmě, méně citelné.

Při rozšíření o 10 zemí se zvětší plocha zemědělské půdy v Unii o 60 milionů hektarů. Ze 140 milionů na 200 milionů. Právě na té nové zemědělské půdě bude mít Unie tu nejlepší ornou půdu. A když vezmeme právě jen ornou půdu, její plocha se v Unii zvětší o 55 procent. Pravda, také stoupne téměř o třetinu - o 100 milionů - počet spotřebitelů zemědělských výrobků. Jejich kupní síla bude ale zpočátku odpovídat v průměru jen jedné třetině kupní síly spotřebitelů z dosavadních členských zemí. Krom toho bude v nových členských zemích pracovat v zemědělství o hodně větší procento občanů než v dosavadních zemích Unie. Jen u nás je to stejné jako v Unii (kolem 4 %).

Nemohl jsem se vyhnout téhle nezáživné řeči cifer. Bez ní nelze chápat souvislosti. Zemědělská výroba jednotlivých členských zemí bude v rámci jednotného trhu Unie nesmlouvavě soutěžit o své místo na slunci, právě tak jako o ně bude soutěžit zemědělská výroba celé Unie na globálních trzích pod přísným dohledem WTO. Světová obchodní organizace chce například už teď, do března 2003, vědět, v jakém rozsahu sníží jednotliví účastníci světového obchodu subvence, které v oblasti zemědělských výrobků narušují rovné podmínky zemí a světadílů na světovém trhu.

Tato lhůta - březen 2003 - možná ještě zpochybní úlevu, kterou vlády členských i kandidátských zemí pocítily, když se před pár týdny dva protipóly unijní zemědělské politiky - Francie a Německo - dohodly, že k zásadním rozhodnutím o snižování zemědělských dotací zemědělcům členských zemí nedojde dřív než v roce 2006.

Chci tím vším říci těm, kdo si u nás doma dělají starosti kvůli osudu českých rolníků v souvislosti s podmínkami vstupu do Unie, že horizonty možností zemědělské politiky Unie vůči nám jsou někdy dány spíš vnějšími faktory než podmínkami, které stanoví komisař pro zemědělství Franz Fischler či summity Evropské unie. Samozřejmě, i tak je tu ještě mnoho místa pro dojednání rovnějších podmínek. Už proto, že přetrvávají rozdíly v názorech jednotlivých vlád členských zemí Unie, které jen zdánlivě setřela dohoda o společné pozici ke kapitole "zemědělství". Na druhé straně jsou tu také rozdíly ve významu zemědělství pro ekonomiku jednotlivých kandidátských zemí. V Polsku je na zemědělství závislá celá čtvrtina obyvatelstva. Pojem národní zájem je v každé kandidátské zemi určován jinými faktory.

Všichni - nebo aspoň všichni, kterým není lhostejné, jakou cestou půjde naše malá národní komunita do nejisté budoucnosti globalizovaného světa - budeme napřesrok v referendu spolurozhodovat o tom, zda si tu cestu budeme vybírat sami, s pocitem všech svobod i všech rizik vlastní cesty, nebo zda nastoupíme cestu, kterou budeme společně promýšlet, vytyčovat a podstupovat s ostatními národy sjednocené Evropy. Bude to dějinné rozhodnutí a dobrý rozhled po horizontech evropského a tedy i českého venkova je k němu jedním z předpokladů. Ostatně jedině takový solidní rozhled nám umožní odpovědět také na otázku, zda českému zemědělství a českému venkovu zajistíme chudší či bohatší budoucnost svým ANO nebo svým NE v referendu o vstupu do Unie.