Ve sváteční den 14. výročí založení Republiky československé mělo hned ve třech velkých pražských kinech (Gaumont, Hollywood a Passage) premiéru kostýmní filmové drama Zapadlí vlastenci, natočené režisérem M. J. Krňanským podle stejnojmenné literární předlohy spisovatele K. V. Raise. V hlavních rolích tohoto vlasteneckého kusu hráli přední čeští herci Jaroslav Vojta a Hugo Haas, v menší úloze houslisty na večírku se objevil známý skladatel Josef Dobeš a vystupoval zde i pěvecký sbor Dalibor. V úvodních sekvencích tohoto dramatu byly použité starší filmové záběry v roce 1926 zemřelého K. V. Raise. K hudebním vrcholům filmu patřila operetním zpěvákem Norou Stallichem (obsazeným do role podučitele Čermáka) patřičně pateticky přednesená píseň Kde domov můj. V krátké historii českých zvukových filmů tedy tato píseň zazněla z filmového plátna během necelých dvou let již potřetí.

Josef Dobeš pro tento film složil kromě scénické hudby ještě dvě další melodie: polku Muziky, muziky, hrajte, kterou na gramodesky značky Ultraphon natočil orchestr R. A. Dvorského a nazpívali jeho Melody Boys, a lyrickou Večerní píseň - obě na slova Pavla Schäfera. Tuto druhou píseň nazpíval na gramodesky značky Ultraphon svým typickým způsobem tenorista Jára Pospíšil. Ocitujme zde alespoň část jejího selankovitého textu: Když se večer do údolí sklání, klekání svou píseň tichem lká - krásu božské chvíle jako rosu pijeme a cítíme, jak se našich skrání perutí svou štěstí dotýká. Když slunce zapadne za horami sami dva stojíme pod hvězdami - modlím se, hvězdy, k vám, děkuji, že tě mám, ty jsi má jediná pod hvězdami. Den se loučí s pestrém umírání, všechno ztichlo, všude už je klid, řekni, co nám brání také usnout, přestat žít - my však v tichu pod nebeskou bání slyšíme svá srdce prudce bít. Když měsíc vychází za horami, sami dva stojíme pod hvězdami...

Zapadlí vlastenci kritiku ani diváky nijak neurazili, ale ani příliš nezaujali. S velice živou odezvou diváctva se naopak setkal o čtyři týdny později premiérově uvedený poslední český film onoho roku, jimž bylo další vlastenecké drama Písničkář, odehrávající se v posledních letech rakousko-uherského mocnářství. Natočil ho režisér Svatopluk Innemann na námět J. Haise-Týneckého, jemuž dali konečnou podobu scénáristé Přemysl Pražský a především Karel Hašler, vystupující v tomto filmu v hlavní úloze c. a k. vládního rady "skrývajícího pod slupkou přísného prorakouského byrokrata své horoucí vlastenectví". V menších rolích se mihli též komici a zpěváci starší generace Josef Waltner, Josef Sládek či Áda Karlovský.

Jeden dobový propagační text s názvem "Česká píseň v době národních nadějí" hodnotil děj tohoto filmu následovně: "Film Písničkář zachycuje ovzduší a náladu vzrušených a nadšených dnů, ve kterých zrála a dozrála naše svoboda. V těžkých dobách největšího národního ponížení a utrpení vykonávala česká písnička významné poslání, povzbuzovala nás, sílila, dodávala odvahy a naděje. Toto veliké poslání české písničky v osudných chvílích národa je spjato se jménem nejpopulárnějšího písničkáře oněch dob, Karla Hašlera, jehož lehké, melodické písně a popěvky pokrývající srozumitelnou tendenci, letěly neuvěřitelnou rychlostí od úst k ústům, šířily se živelně mezi lidem, ozývaly se všude po českých krajích, zněly i ve vřavách bitevních linií, kde stáli čeští vojáci, a rozléhaly se všude tam, kde pronikalo vědomí, že se blíží osudový a rozhodný okamžik národa. Byl to jeden ze způsobů revolucionářské činnosti, jehož význam je nepopíratelný."

Hlavním účelem velice průzračného až naivního děje tohoto filmového dílka ovšem bylo umožnit hlavní postavě co nejčastější prezentaci vlasteneckých a buřičských písní a parafrází známých lidových melodií. Není divu, že filmová kritika reagovala ironicky až pobaveně ("Jak Karel Hašler národ český od jha třistaletého osvobodil"), přičemž snad nejvýmluvnější nálepku dal tomuto filmu jeden kritik listu Bohemia: označil jej totiž stručně a přesně za "ein tschechischer Propagandafilm". Dějové zákruty Písničkáře jsou nelogické a násilné, chování hlavního hrdiny navíc nabízí vděčné zamyšlení nad dodnes živou otázkou kolaborace a převlékání kabátů.

Na hudební stránce tohoto filmu spolupracoval s Hašlerem skladatel a dirigent Miloš Smatek. V katalogu žádné gramofonové firmy nesměly chybět dvě ústřední Hašlerovy melodie na jeho vlastní text, které ve filmu též zpíval za doprovodu své kytary: Píseň svobody a Ta naše písnička česká. Vyšly v mnoha různých zpívaných i orchestrálních podobách a o šest let později, v předvečer druhé světové války, byly jejich melodie a text zakomponovány do několika úderných směsí vojenských a národních písní, které měly burcovat národ před nebezpečím nacismu.

V roce 1932 bylo natočeno ještě několik dalších hraných filmů, které ovšem přišly do kin až v roce následujícím - i my se jim proto budeme věnovat až koncem ledna příštího roku v dalším pokračování našeho seriálu, který z roku 1933 obsáhne necelé dvě desítky filmů, v nichž zazněly melodie vydávané současně i na gramofonových deskách.

Na závěr bychom ještě měli uvést, že více než polovina filmových premiér v ČSR patřila v roce 1932 filmům německým. Úspěch měly u diváků především nenáročné hudební komedie s obsahem, který obvykle prozrazovaly už jejich názvy: Na záletech, Amorova filiálka, Na rendezvous ke mně přijď, Dáma a její šofér, Dvě šťastná srdce, "ejí malý hřích, Její výsost pradlena atd. Šlágry z těchto filmů gramofonové společnosti dovážely především v německých verzích, často však byly nahrávány i v českém znění. Jen katalog gramofonové firmy Parlophon na rok 1932 uváděl melodie z téměř padesáti německých hudebních filmů (v českých verzích je zpíval většinou Jindra Láznička), pro další gramofonovou firmu Homocord pak obdobné německé šlágry nazpíval v českých verzích Tino Muff.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz