Po rakouském snímku Psí dny, který portrétoval otřesnou duchovní ubohost zdánlivě zajištěné lidské existence, přichází do našich kin další německy mluvený snímek, který pečlivě obhlíží životní styl a citové trable všedních, ničím výjimečných lidiček, tentokrát v teritoriu bývalého východního Německa. Narozdíl od sladkobolných hollywoodských historek, které si často vypomáhají psychickým i fyzickým terorem v partnerských vztazích, režisér Andreas Dresen líčí v Lásce na grilu na první pohled zcela banální pohnutky, které vedou k rozkladu zdánlivě již stabilizovaných manželských svazků. Někdejší zamilovanost totiž vyprchala a zůstala jen prázdnota, marně vyplňovaná péčí o děti a domácnost, stereotypním zaměstnáním.

Dresen sleduje několik dnů ze života dvou spřátelených manželských dvojic středního věku, které se postupně jaksi promíchají, avšak nějakou veselost rozhodně nečekejme. Jako kdyby vyklenutí nově navázaných citových vztahů opakovalo dřívější, již prožitý model, ovšem ve zrychleném tempu a zejména v jakoby tragikomicky rozpadlém šklebu. Za každým činem stále rozpačitějších protagonistů snadno vystopujeme pachuť provizoria, bezradnosti, obav z přijetí nového závazku. Snad jen závěrečné rozuzlení přehnaně sklouzává ke zbytečně akcentovaným otazníkům, které didakticky naznačují, že to, co jednou bylo rozbito, se jen stěží obnoví...

Český název Láska na grilu docela přesně postihuje symboliku celého vyprávění, zatímco původní Halbe Treppe (tedy něco na způsob V půli schodů) jen označuje stánek s občerstvením, kde jeden z hrdinů pracuje, aniž by nesl další významy. Rozkolísané předivo citových závislostí i odcizení se totiž doopravdy ocitá jakoby na roštu mučivých pochybností. Ovšem režisér včas postřehl, že vyhrocené vztahy jako by se zbortily v posmutnělou a trapnou parodii sebe samých.

Sdělné jsou rozmluvy, v nichž se soustředí všechen duchovní marasmus, v němž se všichni utápějí. Hrdinové jsou neschopni pevněji sevřít osud ve svých rukou, projevují se jako bezradní tváří v tvář hrozícímu rozvratu. Naznačuje to už ztráta rodičovské autority - třeba ve scéně, v níž dospívající dcera přivede do bytu rodičů svého milence, aniž považuje za nutné jim cokoli vysvětlovat. A rodiče jen rozpačitě přihlížejí, aniž by se zmohli na jiný než zcela formální odpor.

Film vědomě staví na autenticitě zobrazených typů, lidí žijících drobnými starostmi i radovánkami, kteří se jen stěží vyrovnávají se zpochybněním všeho, čemu přivykli. Zaujme věrohodnost zvoleného prostředí, ošuntělých, ale přitom láskyplně udržovaných bytů v panelákových sídlištích, sirého podzimního či zimního počasí, častých nočních scenerií. Dresen přesně postihuje, nakolik bývalá socialistická část zaostává za západním protěškem - nejen hmotně, ale především duchovně.

Režisér ovšem nepředkládá jen ponurý dokumentární záznam, důsledně uplatňující ruční kameru a zrnitý materiál. Vnáší též některá ozvláštnění, ať již jsou to "zcizující" efekty v podobě zpravidla sebezpytných promluv jednotlivých postav (ale i cizích, náhodně vstoupivších do kontaktu) nebo naopak groteskně nadsazené výjevy, například motiv žebrajícího pouličního hudebníka, posléze obklopovaného doslova celým orchestrem. Méně šťastná je pro svou šantánovou vlezlost modelace rozhlasových horoskopů, prostoduše přizpůsobovaných danému rozpoložení mluvčího. Ovšem to je pouhá piha na kráse tohoto pozoruhodného snímku, který nás s důvěrnou znalostí provází peklem zploštělých životů, zbavených duchovního rozměru.