Muž stráví nedobrovolně noc v parfumerii. Ráno zoufale prosí své osvoboditele, o cokoliv, co - mírně řečeno - nevoní. Podobným absťákem po čemkoliv normálním, jako onen muž v klasické anekdotě, trpí asi nejeden divák po shlédnutí některého z dílů cyklu Předčasných úmrtí. Přesto, anebo spíš právě proto, že se vžilo rčení "o mrtvých jen dobře", nezaslouží si většina vzpomínaných osob tak jednostranně idylický pomník, v jejichž přehlídku se proměnila někdejší nápaditá série Nevyjasněných úmrtí. Až nelidsky sterilní portrét herečky Karoliny Slunéčkové který pod názvem Bylo to sluníčko natočila režisérka S. Lazarová, byl vzorovou ukázkou podobné medvědí služby předčasně zesnulým obětem cyklu.

Snad ještě nešťastněji než v případě osobních medailónků střižených téměř podle vzoru životopisů svatých se Česká televize vyrovnala s letošní obligátní připomínkou už třináctého výročí Velkého listopadového plyšového převratu. Zatímco loni se ČT osmělila využít příležitosti k bolavé konfrontaci někdejších ideálů s dnešní realitou v dokumentu Čechoameričana Roberta Buchara s výmluvným názvem Sametová kocovina, letos opět bezpečně zacouvala k někdejší praxi repríz dramatických fresek zpodobňujících "osudové okamžiky národa".

Oním oficiálním opusem hodným hlavního času svátečního večera na prvním programu se opět stalo Polojasno - dokumentární rekonstrukce vyšetřování událostí 17. listopadu, kterou podle stejnojmenné knihy Václava Bartušky "dramaticky oživil" režisér Filip Renč. Bartuškův deník patřil v době svého vydání mezi čtenářsky atraktivní, dobře prodejné tituly. V roce 1999, kdy se Česká televize rozhodla jej zfilmovat, však byl už dávno spíš dokumentem let, kdy vyšel, než relevantním svědectvím o samotném převratu.

Sám Bartuška ostatně v nedávném rozhovoru (s titulem Spiknutí to nebylo, režim se prostě zhroutil) pro Lidové noviny o své knize řekl, že je "konzervou času, konzervou toho, jakým jsem byl a jaká byla doba". V pojetí Filipa Renče chaoticky kombinujícím autentické archivy s čistou fikcí, a v neposlední řadě oním opakovaným oficiálním programovým posvěcením, se však televizní Polojasno tváří jako věcná rekonstrukce tajuplného a dodnes záměrně tutlaného zákulisí někdejšího předání moci. Připočteme-li k tomu obvyklou míru Renčovy touhy po vnějším efektu, pevně zakotvenou v pokleslých schématech céčkových politických thrillerů a kýčovité estetice reklam a klipů, není divu, že výsledkem je "dílo", které bylo nejlépe odložit na ten nejzaprášenější regál televizního archivu. Už před někdejší premiérou.