Už nějaký ten rok chodím k milé oční doktorce, která je původem z Moravy a vždycky mě znovu a znovu okouzlí tím, že očím říká očenka. Pravda, líbeznost tohoto slova poněkud zhořkla, když mi letos paní doktorka Beránková sdělila, že vzhledem ke stavu mého zraku mi doporučuje operaci šedého zákalu.

Tento zákrok už mám úspěšně za sebou, postupně na obou očích. Blahořečím možnostem medicíny za zdárný výsledek. Souběžně jsem si ovšem vědom, že působnost lékařské vědy u některých očních postižení je pořád ještě omezená. Někdy zatím žel i bezmocná.

Celý svět si teď v listopadu připomněl Mezinárodní den nevidomých. Jejich život není snadný. Mělo by být samozřejmostí pro nás vidoucí, že se budeme snažit jim pomáhat. Ze svých vystoupení u rozhlasového mikrofonu mám zkušenost, že jsou to jedni z nejvděčnějších posluchačů. Vlídného ohlasu se mi dostalo i po načtení jedné z mých fejetonových knížek na zvukové kazety pro potřeby nevidomých a zrakově postižených. Bylo to ještě v čase, kdy jsem neměl sebemenší tušení, že mě jednou bude čekat zmíněná oční operace. A že problémy se zrakem pro mě už nebudou jen problémy "těch druhých".

Jsou různá vrátka, jimiž jsme s to vstoupit do světa zdravotně postižených lidí. Někdy je to prostřednictvím onemocnění někoho z naší rodiny. Když jedna z mých dcer začala od svých čtyřech let trpět cukrovkou, teprve od té chvíle jsem nahlédl do nejrůznějších souvztažností tohoto složitého onemocnění. Jindy se stanou takovými vrátky zdravotní zážitky na vlastní kůži. Cestou k pochopení postižených lidí může být i výchova. Případně působení literatury či publicistiky. Nebo "jen" schopnost vnímavých lidí vcítit se do trablů druhého.

Jsou i případy, kdy takovými vrátky může být náhoda. Před lety mi vyprávěl grafik Jiří Svoboda, že vstoupil do tramvaje s bílou tyčí, kterou chtěl použít k vytvoření věšáku. Nebyl zdaleka v letech, a tak byl překvapen, když ho mu lidé v tramvaji nabízeli místo k sezení. Při vystupování z tramvaje pak spolu s ním opouštěl vůz i mladík, který ho přátelsky vzal za ruku a začal ho vést. V tu chvíli došlo Jiřímu Svobodovi, že byl kvůli té bílé tyči pokládán omylem za slepého. Chvíli se trápil otázkou, zda říci, že je tomu jinak. Pak usoudil, že by zklamal všechny ty lidi z tramvaje, kteří se k němu chovali slušně a vstřícně. Nechal se tedy vyvést z tramvaje a posléze ještě převést přes křižovatku.

Jednal správně? Nesprávně? Názor si udělejte sami. Svět nevidomých nám zůstává ve své úplnosti utajen. Nicméně existuje nejedna možnost, jak se aspoň pokusit o jeho pochopení. Jedním z klíčů může být literární tvorba zrakově postižených. Nedávno jsem byl požádán, abych se už podruhé stal jedním z porotců literární soutěže, kterou pořádá Zora. Tedy měsíčník pro zrakově postižené, který se v současnosti může pyšnit už úctyhodnými 85 lety svého trvání. Literární soutěž zmíněného periodika byla obeslána čtyřiceti pracemi, které byly nám porotcům dány k posouzení v anonymní podobě. Sada příspěvků zrakově postižených, které mi zaslal k ohodnocení pan dr. Jiří Reichel, šéfredaktor Zory, má vysokou literární úroveň. Bylo pro mě nelehlé ocenit některé z nich na úkor jiných. Úhrnem mohu prozradit pouze tolik, že zvláště jsem si cenil příspěvků, které byly prodchnuty smyslem pro nadhled a nejednou i pro humor. Tento dar se projevoval dokonce i v kategorie poezie. Zaujala mě například rozsáhlá veršovaná skladba s názvem Pražský bodec. Evidentně šlo o parafázi na Nezvalova Pražského chodce. Už vstupní dvojverší to naznačovalo: Potkal jsem pražského chodce / pomocí bílého bodce. Autor představuje v rozsáhlé veršované skladbě jednotlivé pražské lokality. Zvláště půvabné se mi jevilo následující čtyřverší: Ekology tohle straší / proč se v Praze tolik práší / napadlo mne tuze zrána / může za to Prašná brána. V dotyčném nezvalovsky laděném příspěvku je i odkaz na další básníkovo dědictví: Mohla by být ještě / Praha s prsty deště / ty prsty by však visely / dnešní déšť je kyselý.

Je ještě spousta dalších způsobů, jak zrakově postižení dokáží vyjádřit své literární ambice. V povídce s názvem Tajemství jízdního řádu vzpomíná autor na situaci, kdy byl autobusové stanici a měl zrakové problémy s pohledem na autobusový jízdní řád. Na místě byl i člověk vidoucí. Jenže ten zase příliš nerozuměl vylepenému jízdnímu řádu. A tak výsledně došlo ke zvláštnímu souručenství. Nevidoucí sdělil vidoucímu, že on sice na jízdní řád nevidí, leč rozumí mu. A nabídl onomu neznámému vidícímu spolupráci na "holport". Vidící muž sice jízdnímu řádu nerozuměl, ale zato na něj viděl, a tak mohl přečíst nevidomém jednotlivé údaje a značky. Ze vzájemné spolupráce se tak vyvrbil žádoucí společný výsledek.

Nemohu předjímat, který z těch literárních příspěvků do soutěže časopisu Zora nakonec uspěje. Nás porotců je víc a o výsledku rozhodne součet našich individuálních hodnocení. Ať tak či tak, už předem souhlasím s jakýmkoliv výsledkem. Každá ze zaslaných prací má své kouzlo a nespornou hodnotu.

S tímto vším se svěřuji čtenářům Týdeníku Rozhlas u vědomí, že mnohdy se utápíme v krátkodechých módních politických závějích, a leckdy nám uniká, že - řečeno s klasikem - jsou ještě "jiné věci, které za to stojí přeci". Zřetelně jsem si to uvědomil právě u příležitosti nedávného Mezinárodního dne nevidomých. Jsou však i mnohé jiné souvislosti, které nám naznačují, že bychom si měli být trvale vědomi opravdu hlubinných životních hodnot, které mají věru trvalejší platnost než jen jaksi "od voleb do voleb".