V roce 1915 držel jednadvacetiletý německý vojín jménem Hans Leip stráž u jedněch berlínských kasáren. Onu noc, ztracený ve tmě a mlze, pociťoval tento literárně založený mladík původem z Hamburku zvláště silnou touhu po své dívce a rodném městě. Po návratu ze stráže vložil své pocity do básně, kterou nazval Píseň mladého strážného. Začínala (v překladu Františka Kožíka) slovy: "Tam před kasárny brána široká, a před ní stojí lucerna vysoká..." a uzavíraly ji verše "...však až mlhy zmizí jedenkrát, zas u lucerny budu stát - s tebou, Lily Marlén!"

Po skončení války se Leip věnoval studiu historie umění, psal básně a literární kritiky do hamburských novin. První dva útlé svazky poezie mu vyšly již v roce 1920, ale svou pozapomenutou básničku o vysněné dívce jménem Lily Marlén zařadil až do sbírky s názvem Malé přístavní varhany, vydané v roce 1937. Ta se dostala do rukou známému písničkáři jménem Norbert Schultze, tehdy mimo jiné členu hudební skupiny Die Vier Nachrichter (neboli Čtyři hlasatelé), který se rozhodl deset básní z této sbírky zhudebnit - a jednou z nich byla i báseň, kterou později měli všichni znát jako písničku už jen pod názvem Lily Marlén.

Schultze se od počátku třicátých let znal s rodačkou z německého Bremenhavenu jménem Elisabeth Carlotta Helena Eulalia Buntenberg, vystupující v třicátých letech mimo jiné v berlínských a mnichovských kabaretech pod uměleckým jménem Lale Andersen (1913-1972). V roce 1938 oba vystupovali v Mnichově, kde také Schultze mladé zpěvačce svou melodii přehrál a navrhl jí, aby se tuto verzi pokusila natočit na gramodesky. V roce 1939 konečně vyšla - bez jakéhokoliv zvláštního úspěchu - na německé etiketě Electrola poté, co ji několik dalších gramofonových společností odmítlo natočit. Do roku 1941 se této gramodesky prodalo - pod původním názvem Píseň mladého strážného - jen necelých tisíc kusů.

V té době však již naplno zuřila válka a německá branná moc zřídila v obsazeném Bělehradě rozhlasovou stanici, jež měla vysílat zprávy, hudbu a propagandu na pozvednutí morálky Rommelových vojsk v severní Africe, čelících tehdy 8. armádě maršála Montgomeryho. Z tohoto vysílače pak 18. srpna roku 1941 poprvé zazněl hlas Lale Andersen v Písni mladého strážného - a do týdne zasypala Radio Beograd lavina dopisů frontových vojáků, kteří si přáli opět a znovu slyšet její opakování. Koncem téhož roku již uváděly tuto nahrávku desítky dalších německých rozhlasových stanic několikrát denně až do roku 1944 - s výjimkou tří dnů, kdy německý ministr propagandy Goebbels, rozladěný z porážky německých vojsk v bitvě u Stalingradu, zakázal vysílat všem rozhlasovým stanicím jakékoliv zábavné pořady. Specielně píseň o Lily Marlén nenáviděl natolik, že nařídil zničení matrice původní nahrávky. Zachovala se však druhá matrice, uložená tehdy ve Švýcarsku.

Lale Andersen zmatky kolem popularity její písničky natolik znechutily, že se rozhodla raději přesídlit do neutrálního Švýcarska. Když se při návratu z italského turné pokusila nastoupit do vlaku směr Curych, deportovali ji dva příslušníci gestapa do Berlína, kde byla obviněna ze sympatie s nepřítelem a špionáže. Její nahrávka Lily Marlén byla stažena z prodeje a dokonce i Radio Beograd ji muselo nahradit jinou verzí v podání zpěvačky Dorit Talmadge (vyšla na gramodesce značky Odeon). Lale se údajně neúspěšně pokusila o sebevraždu a poté se stáhla do ústraní ke svým prarodičům na jeden ostrov v Severním moři.

Potíže s gestapem, i když v mnohem menší míře, měl i autor textu Hans Leip. Ten se poprvé setkal s Lale Andersen až v roce 1942, ihned se sblížili a jejich přátelský vztah přetrval po dlouhá léta. Leip odmítl vstoupit do NSDAP - aby předešel svému zatčení, přesídlil během války do jedné horské vísky ve Švýcarsku.

Autor hudby Norbert Schultze naopak do nacistické strany vstoupil, údajně především proto, aby se vyhnul nasazení na východní frontu. Od roku 1939 pracoval pro říšské ministerstvo propagandy, pro které natočil více než třicet filmů s názvy jako Bomby nad Anglií, Tanky se valí Afrikou či Vpřed s Rommelem. Od autorství Lily Marlén se jeden čas dokonce distancoval tvrzením, že jen upravil lidovou melodii.

Vzhledem k obrovské popularitě této písně i mezi francouzskými a anglickými vojáky brzy vznikly i její četné cizojazyčné verze (pochopitelně včetně parodických). S anglickým textem ji pod názvem My Lily of the Lamplight poprvé natočila na gramodesky značky Decca v roce 1944 zpěvačka Anne Shelton, později též další populární anglická zpěvačka Vera Lynn.

S českým textem R. Menšíka (použil pseudonymu Aladin) nazpívala tuto píseň na gramodesky značky Ultraphon počátkem roku 1942 herečka Lily Hodáčová (tehdy členka divadla A. Sedláčkové) za doprovodu orchestru Josefa Venclů. Pro stejnou značku tento orchestr natočil o něco dříve také nezpívanou verzi této písně a ve vysílání protektorátního rozhlasu zaznívala v podání Lily Hodáčové také další verze Lily Marlén na slova redaktora Karla Kuta (ta se ovšem v rozhlasovém archivu nedochovala). Ve své autobiografii se Hodáčová o okolnostech vzniku těchto nahrávek vůbec nezmiňuje, i když zde naopak dlouze komentuje vznik svých dalších gramofonových snímků z téže doby.

Dalším českým textem tuto melodii ještě opatřil spisovatel a scénárista František Kožík (ten se skryl pro změnu pod pseudonym Adam Adam). Ve studiu Ultraphonu byla v roce 1941 natočená za doprovodu orchestru Dolfiho Langera v podání Marlis Ginalské ještě německy zpívaná verze Lily Marlén, která vyšla na značce Telefunken. A pro úplnost ještě dodejme, že ve slovenské verzi vydalo tuto píseň v Bratislavě tiskem Dusíkovo hudobné vydavatelstvo a na gramodesky značky Telefunken ji v roce 1942 nazpívala slovenská zpěvačka a tanečnice Magda Schwingerová za doprovodu tanečního orchestru pod osobním řízením N. Schultze.

V poválečné době rostla sláva této písně přímo geometrickou řadou. Nazpívali ji četní prominentní zpěváci i zpěvačky - například Perry Como, Marlene Dietrichová, Hank Williams, Connie Francis a několik stovek dalších. Jistý specializovaný sběratel, který shromažďuje všechny podoby Lily Marlén, v současné době registruje asi 700 různých oficiálně natočených a vydaných verzí této písně. Zazněla též v řadě dokumentárních i hraných filmů a německý režisér R. W. Fassbinder v roce 1980 dokonce věnoval osudům písně Lily Marlén a její první interpretky celovečerní hraný film. Jako údajně "typicky americká a imperialistická" píseň byla Lily Marlén zakázána v NDR a od roku 1963 bůhvíproč též v Jugoslávii.

Oba autoři ani Lale Andersen neobdrželi během válečných let na tantiémách z provozování této písně ani haléř. Naproti tomu jen v roce 1968 jim Lily Marlén vynesla asi čtvrt milionu dolarů. Lale Andersen obdržela v roce 1961 u příležitosti dvacátého výročí prvního uvedení její verze Lily Marlén ve vysílání Radia Beograd od berlínské společnosti Electrola medaili Zlatého medvěda.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz