Zvolená poetika zřetelně odkazuje na psychologizující zamyšlení Stuhrova velkého vzoru Krzysztofa Kiešlowského, avšak na rozdíl od něho postupuje spíše mechanicky, postrádá schopnost se stejnou silou oslovit a ve zdánlivé banalitě odhalit nečekané významové plochy. Snad nejlépe se tato reflexe odráží v osudu psychicky nemocného člověka, jenž není schopen absolvovat zkoušky sboru, ale při jeho vystoupení v chrámovém prostoru se rozezpívá sám v davu mezi ostatními věřícími.

Film zdůrazňuje zavedený pořádek motivickým členěním jednotlivých dnů - každý den začíná Adamovým pobytem v bazénu a krátkou průpovídkou, když se vypne nad hladinu, poté následuje řeč při soudním přelíčení, opakují se rovněž zkoušky sboru. A pak se vynořují události nepředvídané, které jej nutí revidovat vše, čemu dosud přivykl. Jenže rozvržení motivů vyhlíží, jako kdyby právě to nepředvídané zahltilo veškerou jeho existenci a vše ostatní tvořilo jen nepatrnou součást (přičemž jeho zaměstnání je natolik upozaděno, až vzniká dojem, jako kdyby se jednalo o zcela vedlejší činnost).

Stuhr sice rytmizoval plynutí jednotlivých dnů tím, že je téměř identicky uvozoval, avšak rozdílně završoval, jenže neuspěl při hierarchizaci jednotlivých motivů. Jsou naskládány vedle sebe bez hlubšího provázání, podléhají deklamativní přístupu, z něhož mizí procítěnost. Některé motivy (třeba motiv dítěte, které Adam "na zkoušku" přijme) jsou pouhou melodramatickou vsuvkou. Ani vizuální ztvárnění, které mělo podporovat každodennost (ulice, jízdy autem, byt, různé interiéry), nedospívá k potřebné přesvědčivosti, zůstává totiž nadbytečně fádní a ilustrativní.

Je pravda, že režírovat sám sebe je obtížné a herec Jerzy Stuhr nedosahuje pronikavosti jako ve svých nejlepších filmech (známe např. Amatéra, Předtanečníka a další), spokojuje se s monotónně modelovaným portrétem muže sice navenek sebevědomého, ale přitom vnitřně nejistého a neustále vykolejovaného přívalem náhlých problémů. Když v závěru na otázku reportérky, proč zpívá ve sboru, odpovídá, že aspoň na chvíli se stává lepším, zdá se, že to není fráze, ale skutečně prožitá a uvědoměná realita. Vůči tomuto skromnému filmu lze jistě vznášet oprávněné výhrady, avšak jeho snaha postihnout všední dny svého hrdiny, dotknout se polské mentality jej pozitivně vymezuje vůči zábavným hloupůstkám, jimiž je televizní obrazovka tak zahlcována.

Úterý 3. 12. 2002 PRIMA - 19.55 hodin

Režisér Régis Wargnier se snaží přiblížit Alexejovo postavení. Ať jeho chování procházelo jakýmikoli změnami a výkyvy, ve skrytu duše sledoval jediný cíl - pomoci své ženě, zkroušené nesnesitelnými poměry, opustit Rusko. Přestože na scenáři spolupracoval Rustam Ibragimbekov, mimo jiné i spolupracovník Michalkovův, nelze pominout, že vzniklo dosti plakátovité politické drama, jen s obrácenými znaménky oproti dřívějšku. Byli navrátilci do stalinského Ruska opravdu tak naivní, že nic netušili o represích, které tam probíhaly?

Film upřednostňuje protokolárně suché výjevy, zbavené emočního vzedmutí. Některé reálie (třeba bydlení v chudě zařízené, jediné místnosti v bytě, který obývají další rodiny) jistě odpovídají pravdě, avšak nelze přehlédnut, že jsou někdy užívány jako prvek senzace. Hrozící postih, politický i sportovní, je často líčen jako něco, co je možné vytrvalostí odvrátit. Skutečně tragické důsledky represí se pak stávají jakýmsi teatrálním dovětkem.

Přímo tady, tedy v srdci Evropy, sedmdesát kilometrů jižně od Prahy, se zdánlivě zastavil čas. Chudý kamenitý kraj Sedlčanska a Voticka jako by zůstal stranou ideologických zájmů komunistického režimu i pyšného mladého kapitalismu po sametové revoluci. Zdejší krajina bez průmyslu nenabízí pracovní příležitosti zemědělcům, jejichž družstva se po pádu socialismu rozpadla. Zemědělství se utlumilo, hospodaří tu pár desítek sedláků. Zato "společenský život", včetně křesťanských svátků a rituálů se zachoval ze starých časů.

Po hospodách hrají harmonikáři, lidé se scházejí na oslavách svátků a narozenin, při masopustu, pálení čarodějnic, stavění májky, na zabijačkách a hasičských cvičeních. Vesnice stárnou, protože mladí odcházejí za prací do měst. Staří lidé i hospodařící sedláci nesou s nelibostí, že současná politická garnitura nepodporuje zemědělství, hospodářská stavení chátrají, pole a louky zarůstají plevelem. Nespokojenost venkova se projevuje nostalgickým vzpomínáním na staré zlaté časy a následně v ochotě odevzdat svůj hlas v parlamentních volbách komunistům.

Dokumentární film Olgy Sommerové zaznamenává život několika lidí a vesnic v průběhu jednoho roku. Praha a její starosti jsou daleko, radosti a strasti venkovského života blízko. "Za revoluce jsme prožívali příliš velkou euforii a po euforii nutně přichází deprese a deziluze. Můžu jako všichni ostatní nadávat, stěžovat si a vypočítávat, jak nás sejří vláda a politici, které platíme ze svých daní, a že se nám nezodpovídají ze svých činů a slibů. A přitom stačí málo - vzpomenout si, čo bolo, a říct si: naštěstí je svoboda, demokracie, byť v uvozovkách, jsou tu novináři, kteří šťourají a hlídají...," říká Olga Sommerová.

Paní Erika Molínová se narodila na jižním Slovensku, v židovské rodině středního podnikatele. Její rodnou řečí je maďarština. Dříve, než se stala studentkou gymnázia, byl vyhlášen Slovenský štát a jižní Slovensko okupovali Maďaři. Život ve válce, navíc v židovské rodině, byl plný obav, nejistoty a ustavičné šikany ze strany maďarských úřadů. Maďarské "konečné řešení" přišlo v roce 1944. Erice bylo sedmnáct, když se ocitla s rodinou v transportu do Osvětimi. Spolu s matkou, mladší sestrou a tetou prošly selekcí, otec neprošel. Z Osvětimi se všechny ženy dostaly do transportu na práce na východě, později je převezli do Německa. Osvobození zastihlo mladou Eriku na pochodu smrti. Ona, matka, sestra i teta přežily a vrátily se domů.

Mohlo se stát, že nastává radostnější část Eričina života. Dívka toužila po výtvarných studiích, a tak krátce po osvobození opustila rodné město a v Praze se zapsala na Školu uměleckých řemesel. V roce 1948 se provdala za úspěšného karikaturistu Josefa Molína. Byla ve čtvrtém měsíci těhotenství, když jejího muže v roce 1951 zatkla Státní bezpečnost - na základě jedné kresby v časopisu Dikobraz byl obviněn ze záškodnické činnosti. Po řadě měsíců ve vazbě byl odsouzen k osmnácti měsícům vězení a zákazu publikování na pět let. Z komunistického kriminálu se vrátil jako jiný člověk. Měl podlomené zdraví a těžko hledal práci. Rehabilitován byl až po roce 1968.

Paní Erika pracovala v Maďarském kulturním středisku, později v několika pražských galeriích. Zvykla si na samostatný život a manželství se postupně rozpadlo. Začátkem sedmdesátých let udělala další zásadní rozhodnutí. Syn byl dospělý a Erika Molínová se rozhodla emigrovat za příbuznými do Austrálie. Chtěla začít nový život. Až do začátku devadesátých let žila v Sydney. Pak se vrátila do Prahy.

Před pěti lety oslovila Eriku Molínovou Spielbergova nadace. Byla jednou z těch, kteří pro Muzeum holocaustu vylíčili své zážitky z války a fašistických koncentráků. Paní Molínová, a tak už to u lidí, kteří mají něco za sebou a něco dokázali, bývá, si připadá poměrně nevýznamná a obyčejná. "Jak se to všechno mohlo stát právě mně? A proč?," ptá se. Věří na osud a také tomu, že všechno, co se nám přihodí, skládá dohromady nějaký smysl, třebaže ho nechápeme.

(tp)

Sobota 7. 12. 2002 ČT 1 - 20.50 hodin

Neděle 8. 12. 2002 ČT 1 - 14.50 hodin

Parodické prvky nalezneme v písňových textech, do nichž jsou kontrastně zakomponovány nepatřičné motivy (například o pojištění u banky Slávie), v členění interiérů (třeba malá a chudičká chaloupka se vyznačuje mimořádně prostorným vnitřkem; na zálibu v mimořádně vysokých interiérech odkazuje pojetí milionářova příbytku, ale také nemocniční pokoj, podobající se spíše rozměrnému hangáru).

Pozoruhodné je volné střídání prostředí bez ohledu na logiku, od podhorské chaloupky až k jakoby americkému velkoměstu. Záměrně jsou zveličovány výrazové prostředky kýči vlastní, především ateliérovost provedení. Oldřich Nový a Hana Vítová, ale také Otomar Korbelář, Zdeněk Dítě aj. v mnohém účtují s vlastní minulostí, kdy sami účinkovali ve filmech, zde tak rozkošně parodovaných.