Výjimkou není ani policista Leon (poznáme v něm představitele tvrdých chlapů Anthonyho LaPagliu, tentokrát nebývale změklého, ba trápícího se pocity viny): zatímco on se několikrát vyspí s náhodnou milenkou, jeho manželka hledá porozumění u psychiatričky. Ale i tuto ženu, která by měla být už vzhledem ke své profesi tak říkajíc "nad věcí", sužuje syndrom citové vyhořelosti: její manželství schází na úbytě od té doby, kdy ji zahynula jediná dcerka. A pak je tu ještě dětmi obdařený mladý pár, jehož poněkud vztekle obhroublé chování později zavdá důvod k těžkému podezření.

Celou první polovinu příběhu režisér věnuje povlovnému popisu zmrtvělého stavu, pocitů lidí navenek spokojených a snad i úspěšných, ve svém nitru však zahořklých, často necitelnými maličkostmi ubližujících svým nejbližším - a zprostředkovaně i sami sobě. Teprve druhá část získává na větší dramatické přitažlivosti, když Leon spolu se svou kolegyní vede pátrání po nezvěstné ženě, zvažuje různé eventuality, aby se posléze přiklonil k nečekanému průběhu tragické události, kterou zavinil hlavně strach z násilí, odečítání hrozby i tam, kde nebyla zamýšlena.

Režisér záměrně volí rozvolněné tempo vyprávění, statické řešené pohledy či pozvolné jízdy, aby se obšírně věnoval jednotlivým postavám, aby přiblížil jejich samotu bez ohledu na to, zda skutečně žijí sami (Leonova milenka se rozešla s manželem) nebo uprostřed svých odcizených blízkých. Snad lze vyčítat, že příliš podléhá žánrovým stereotypům, kdy setkávání zprvu si neznámých lidí postupně ústí v poznání, že mají vazby na společné známé - jako v případě Leonova setkání s jakýmsi chlapíkem, z něhož se vyklube odmrštěný manžel poldovy milenky. U ženských hrdinek si navíc všimneme sklonu k přemrštěně křečovité mimice.

Rozpoznáme sklon k plakátovitému líčení zkratového chování, jakkoli někdy následuje po vnějškově groteskních výjevech (srážka běhajícího Leona s kterýmsi kolemjdoucím): režisér usiluje o pestrý vějíř předváděných reakcí, postižení každodenních rituálů, jejichž smysl již vyprchal. Také plačtivé stavy, postihující spravedlivě obě pohlaví, coby výraz duševního rozpoložení vypovídají spíše o poplatnosti konvencím nežli zdařilé psychologické studii, jejíž klamné zdání je nám stále podsouváno.

Závěrečná, kolektivně poskytnutá naděje na zdárnější uspořádání rodinných záležitostí vyznívá jako zřetelná úlitba laskavému happy-endu. Lantanu řadím mezi filmy aspirující na uměleckou úroveň, přinášené sdělení má svou hodnotu, ale přece jen zůstává dosti omezené, stereotypní, mapující povrchová pnutí; nedosahuje výrazové ani myšlenkové pronikavosti, dramaticky sytého, naznačené problémy přesně akcentujícího výrazu, k němuž kdysi dospěl třeba takový Michelangelo Antonioni nebo Ingmar Bergman. Označení za "ušlechtile se tvářící nudu" je obávám se zcela na místě.