Pro lidi, kteří dokážou slyšet melodie - tak zní slogan k filmu Petra Zelenky (a jeho přátel, jak režisér rád ke svým filmům dodává). Především o hudbě - i té v nás - je totiž Rok ďábla, který nabízí na kazetách společnost Warner Home Video.

Scénář napsal Petr Zelenka na motivy deníku folkaře Jaromíra Nohavici, který také vystupuje v hlavní roli. Do značné míry tedy příběh vychází z autentických momentů a zkušeností písničkáře, které ovšem Zelenka věren své zálibě v mystifikaci místy podřizuje své autorské fikci. Svou ďábelskou podívanou rozehrává na příběhu muzikanta, na kterého náhodně narazí holandský dokumentarista v pražské léčebně pro závislé, jenž se rozhodne o něm natočit film. Spolu s ním absolvuje zvláštní situace a setkání, mj. s mlčícím Karlem Plíhalem, jehož se snaží pomocí hudby skupiny Čechomor vyléčit. Film je plný zvláštních obrazů, z nichž některé jsou díky kameře Miro Gábora úžasně zakomponovány do krajiny, absurdních momentů a přiznané mystiky (významnou roli tu hrají kupříkladu andělé).

Magické dobrodružství občas vytrhává diváka svým střídáním dějů a motivů z plynulého soustředění, přesto však použité symboly a narážky na muzikantský život, včetně múzy, jež může nabývat i ďábelské podoby, dávají jasnou výpověď o hudbě a životě s ní v dnešním světě. Zajímavý herecký výkon tu podal vedle Jaromíra Nohavici Karel Plíhal i holandský filmař Jan Prent.

Ovšem zásadní roli sehrává hudba - v podání Čechomoru, Plíhala i Nohavici, v nejrůznějších nuancích a významech - třeba ve chvíli, kdy supluje slova, která někdy pro vyjádření určitých pocitů nestačí. Rok ďábla nejspíš není pro typického masového diváka, jeho půvaby objevuje každý po svém a nejspíš i jinde. Nemusí se ani každému líbit, kritické hlasy vyčítaly filmu překombinovanost a přerývanost. Tak jako tak, Rok ďábla získal vloni od poroty soutěžních filmů na karlovarském festivalu hlavní cenu Křišťálový glóbus a také jeho cesta po zahraničích festivalech je vesměs úspěšná.