Etiketa Polydor vznikla jako výsledek konečného urovnání majetkových poměrů mezi anglickou firmou The Gramophone Company Ltd. a německou akciovou společností Deutsche Grammophon Gesellschaft. Společnosti GC přineslo vypuknutí světové války spoustu problémů. Po srpnu roku 1914 už totiž - kromě jiných komplikací technického rázu - nebylo možné převážet matrice z lisovny v německém Hannoveru do mateřského závodu firmy v anglickém Hayesu. Za pomoci neutrálních prostředníků proto společnost GC zahájila horečná jednání směřující k záchraně cenných nahrávek umělců, kteří s ní měli exkluzivní smlouvu - hlavně šlo o matrice se snímky četných hvězd operního nebe. V Anglii totiž panovaly všeobecné obavy, že Německo nechá tyto matrice roztavit, aby získalo kov na výrobu munice. (Například v Německu vyrobené a řádně zaplacené stovky tun gramofonových jehel určených na export do Ruska nechala v okamžiku vypuknutí války německá vláda zabavit a dopravit do muničních továren, kde byly plněny do granátů).

V průběhu zmíněných jednání nechala německá vláda do Anglie vzkázat, že si uvědomuje uměleckou hodnotu nahraných matric, a že je ochotna je zaslat do nějaké neutrální země, pokud firma CG okamžitě pošle do Německa náklad mědi o stejné hmotnosti, jakou mají tyto matrice. Taková transakce ale vyžadovala schválení britskou vládou, tam ovšem neprošla: nepřítel by prý neváhal matrice roztavit ve chvíli, kdy by měď dorazila na neutrální půdu. Povolení k navrhované výměně nebylo vydáno, a tak německá vláda zkonfiskovala lisovnu v Hannoveru i všechny její matrice.

Další hořkou pilulku musela firma GC paradoxně spolknout v roce 1918 po vyhrané válce bezprostředně po uzavření příměří, když požádala o navrácení své lisovny a dalšího majetku v Hannoveru a pokusila se obnovit v Německu svoji činnost. Podle podmínek mírové smlouvy zůstával veškerý majetek německé pobočky firmy GC v německých rukách s tím, že mateřská firma bude náležitým způsobem odškodněna. Nově založené a plně nezávislé německé firmě Deutsche Grammophon Gesellschaft navíc zůstalo i právo používat ochrannou známku pejska Nippera u gramofonu, i když pouze pro použití na gramodeskách určených pro domácí trh.

V prvních poválečných letech ovšem začala firma DGG lisovat na export (a prodávat za dampingové ceny) mimo jiné též snímky z původních anglických i amerických matric zadržených v roce 1914 v Německu, čímž porušila dohody nedovolující jí exportovat nahrávky z jiných než domácích matric. DGG zašla v této době až tak daleko, že exportovala do USA původní nahrávky firmy GC - například snímky Enrika Carusa nebo Jana Kubelíka - přelisované i na gramodeskách s malebnou etiketou Opera Disc Company. Vzniklá situace, kdy ve válce poražené Německo využívalo majetek vítězných Spojenců, byla po četných protestech vedení firmy GC řešena až na úrovni vlád obou zemí. Výsledkem těchto jednání bylo, že firma DGG přišla o oprávnění používat na etiketách tradiční obchodní značku firmy GC (v Anglii tehdy již doplněnou sloganem His Master´s Voice). Asi od roku 1923 se proto objevila nová německá etiketa Gramophone Record, sice opět s vyobrazením známého typu gramofonu s troubou, ale už bez pejska a doplněná nápisem "Musica G. D." (V souladu s německou důsledností tehdy zmizel obrázek pejska Nippera i z plechových krabiček, v nichž se prodávaly jehly do gramofonů.)

Zde jen doplňme, že od roku 1924 byl na gramodeskách s etiketou Gramophone Record v řadě katalogových a objednacích čísel T 40 000 lisován také starší český repertoár z předválečných nahrávek pro firmu GC, ale i některé nové snímky natáčené ve Vídni a v Berlíně.

K zásadní změně poměrů na německém trhu gramodesek došlo až v roce 1926, kdy se po dvanáctileté právní bitvě podařilo anglické firmě HMV znovu se v Německu uchytit. Jako svou pobočku pouze pro Německo tehdy zřídila v městečku Nowa Wes u Postdamu firmu Electrola GmbH, která začala produkovat gramodesky značky Electrola. I když zvolený název měl nejspíš sugerovat elektricky pořizované snímky, vycházely na gramodeskách s touto etiketou až téměř do konce dvacátých let ještě četné snímky pořízené mechanickým způsobem.

Německá gramofonová společnost DGG ve stejné době zřídila vlastní exportní etiketu Polydor, na kterou převáděla především své původní německé nahrávky, ale lisovala na ni i nové snímky určené pro nejbližší sousedy jako Rakousko, Maďarsko a Československo. Obě soupeřící a konkurenční společnosti tak získaly možnost umisťovat své nahrávky po celé Evropě: německé snímky vycházely pro domácí publikum na etiketě v poněmčené podobě Schallplatte Grammophon doplněné sloganem Die Stimme seines Herrn, mimo území Německa pak na etiketě Polydor. Německý i mezinárodní repertoár z etikety Electrola vyráběla anglická HMV pro zákazníky mimo Německo na své tradiční etiketě s pejskem Nipperem ve velké lisovně v Ústí nad Labem, která byla od roku 1921 opět anglickým majetkem.

Etikety Electrola i Polydor sice jako ochranné známky existují prakticky dodnes, nás ale bude zajímat pouze český repertoár na značce Polydor před rokem 1945 (Electrola žádné české snímky nenatočila). Tento repertoár byl velice pestrý a přinášel v Berlíně, ve Vídni a v Brně pořizované snímky českých umělců určené pro mezinárodní trh, ale též nahrávky zacílené pouze na české publikum. Dalším typem nahrávek na této značce byl v Praze natáčený český repertoár, navíc byly na značku Polydor z německých matric v Praze lisovány i snímky německých interpretů určené pro trhy mimo Německo. Naposledy pak na této etiketě vycházely v letech tzv. protektorátu také české nahrávky, které původně pro svůj katalog natočila firma Esta.

O proměnách pozice značky Polydor na českém trhu gramodesek ve dvacátých a třicátých letech minulého století si povíme příští týden.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz