Stuhr, jenž se obsadil i do hlavní role, své vyprávění modeluje záměrně nevzrušivě a v monotónně se opakujících úkonech (procházky s velbloudem, večeře u setmělého okna, za nímž se tyčí velbloudova hlava, ale také návštěvy úřadů atd.). Postupně rostoucí nevoli vůči hlavnímu hrdinovi pozoruje s jemnou nadsázkou, ale nijak ji nezměkčuje - naopak znepokojivé podtexty stále sílí. Úřady si totiž s jeho "domácím zvířetem" nevědí rady, dokonce péči o opuštěné zvíře považují za pokus vyvyšovat se nad ostatní. Sousedé se jej začínají stranit, projevujíce až nenávistné sklony. Nikdo - ani církev, od níž se hrdina zklamaně odvrací, když zaslechne z kostela kázání proti povýšenosti a omámení vpravdě ďábelským zvířetem - není schopen pochopit, proč hrdina zarputile odmítá šanci zbohatnout (ať již je to nabídka fotografa nebo filmařů natáčejících reklamu). Lidé odmítají uvěřit, že se o velblouda stará nezištně a bez vedlejších pohnutek. Více či méně poťouchle se jej ptají, proč si nepořídil obvyklejší zvíře, které by odpovídalo národním (v tomto případě polským) tradicím.

Stuhr si zvolil polohu v zásadě absurdní hříčky, která je mrazivá právě svou dokumentaristickou doslovností. Vše vyřeší až záhadné velbloudovo zmizení. Pachatel není nikdy vypátrán, ani není patrná vůle po něčem takovém, život a poměry se vrací do usedlých kolejí, jen hrdina i jeho žena si natolik zvykli na své velké zvíře, že se vypraví do varšavské zoologické zahrady potěšit se aspoň s tamními velbloudy. Ve zdánlivě smířlivém zakončení se však skrývá tušený vzdor: přivykne-li člověk nečemu, ani ztráta jej nepřiměje zcela rezignovat.

Inscenační řešení i herecké provedení se plně podřizuje základní významové rozvaze: i všednost může nabýt nečekaně absurdních rozměrů. A zdejší všednost prosakuje i do způsobu zdánlivě odosobněného vyprávění, které jen pasivně ilustruje jednotlivé peripetie. Ono až netečné opakování týchž motivů je zvlášť patrné ve scénách, kdy hrdina vodí svého velblouda na procházky jak po městě, tak po blízkém okolí. Stuhr se rozhodl pro téměř nehnutý výraz obličeje, do něhož jen málokdy pronikne náznak nespokojenosti, když se vyrovnává s nepřízní svého okolí, postupně se vzdává původního vášnivého vysvětlování a obhajování, mlčky a nehnutě přijímá výhrady, které každým dnem sílí, a paličatě se věnuje svým běžným, každodenním činnostem. Velké zvíře je cenný film, jen vykreslení absurdní situace vnímám jako poněkud ztrnulé; tezovitá struktura výpovědi, která staví na zbytečně proklamativních rozmluvách, ji totiž zbavuje potřebné životnosti.

Úterý 10. 12. 2002 NOVA - 10.00 hodin

Režie John Patterson. Hrají Markie Post, Dennis Boutsikaris, Ian Tracey, Anthony Holland, Hiromoto Ida, Jan D'Arcy a další.

Středa 11. 12. 2002 PRIMA - 12.20 hodin

Režie Gus Trikonis. Hrají Deborah Raffinová, Diane Laneová, Michael Learned, John Amos, Cristina Rainesová, Mary Wickesová a další.

Jeroen Krabbé se s laskavým pochopením dívá na různé postoje židovského obyvatelstva k traumatizujícím válečným zážitkům - od snahy zcela se asimilovat s majoritní společností (což je případ Chaji, o jejímž původu dlouho nic netuší ani její nejbližší přítelkyně) přes pokus podržet si židovství spíše jen ve svém vědomí (Chajini rodiče, zejména otec, urputně hledající dva kufry, které před hrozícím válečným transportem kamsi zakopal - a místo již nikdy nedokázal nalézt) až k bezvýhradnému souznění s tradicí, jak je uplatňuje chasidská rodina Kalmánových.

V hereckém obsazení nalezneme známá jména: Chaim Potok, kdysi proslulý muzikálem Šumař na střeše, si zahrál uvážlivého pana Apfelschnitta, Chajiny rodiče představují Maximilian Schell a Marianne Sägebrechtová, kteří jim vtiskli jemnou tragikomičnost neustálých rozmíšek, Kalmánovy ztvárnili Jeroen Krabbé a Isabella Rosselliniová. Všichni podávájí výrazově uměřené výkony, zvláště pozoruhodný je výkon Rosselliniové, oděné do černých šatů a se šátkem na hlavě, střídmě modelující svou hrdinku jako poddajnou až ustrašenou, pečlivě dodržující všechny závazné tradice, ale poznenáhlu se zbavující syndromu mlčky skloněné hlavy, když se v závěru odhodlá projevit svou vůli bez ohledu na ostatní a Chaju přijmout jako blízkého člověka.

Chaju si zahrála nepříliš známá Laura Fraserová. Pojala ji jako dívku, kterou nezatěžují výraznější emotivní vazby (i matka si stěžuje, že ji navštěvuje jen zřídka), která je sexuálně svobodomyslná, která kalhoty i minisukně považuje za samozřejmost - a odmítá uznat opovržlivé pohledy chasidů, pro něž kvůli svému vzhledu nemá daleko k nevěstce. I když si uchová svou nezávislost a přehlíží dávné normy, stává se pozvolna platným členem i chasidské rodiny. Také Fraserová se podílí na neokázalém vyznění filmu, který citlivě nahlíží do různorodých prostředí židovské komunity, aby prostřednictvím vzájemné konfrontace zdůraznil ideu vzájemného obohacení i nutnost otupovat nepřizpůsobivé extrémy.

Mexická společnost na výrobu automobilových součástí NEMAK se v roce 2001 vzdala úmyslu stavět nový závod v Plzni, a to pro odpor tamních občanů. V současnosti plánuje výstavbu slévárny na Mostecku. Zdálo by se, že v tomto kraji, devastovaném těžbou uhlí a postiženém nezaměstnaností, bude taková stavba ještě nejméně škodlivá. Jenomže firma NEMAK si vybrala úrodná pole u Havraně, na jednom z posledních zachovalých míst mosteckého okresu. Mluvčí NEMAKu Pavel Kučera prohlásil, že investoři jako NEMAK mají rádi přírodu, lesy a ptáky, takže nehodlají stavět svůj závod například na okraji bývalého povrchového dolu s výhledem na chemičku.

Manželé Rajterovi se svými třemi dětmi však svoji půdu - kterou město Most nabídlo NEMAKu jako součást průmyslové zóny - vytrvale brání a s pomocí Ekologického právního servisu systematicky upozorňují na porušování zákonů ze strany úřadů. Ombudsman Otakar Motejl označil za protizákonný postup Ministerstva životního prostředí, které neprávem vyňalo velmi kvalitní půdu ze zemědělského půdního fondu. V roce 2002 získali Rajterovi za své úsilí Cenu Josefa Velka. Přes všechnu pozornost, jakou jejich věc získala, však není vůbec jasné, zda se tlakům NEMAKu a místních úřadů ubrání.

Jak je možné, že obec Havraň - přes odpor místních obyvatel - tuto stavbu, která je v rozporu s jejím územním plánem, podporuje? Na tuto otázku se snaží najít odpověď právě pořad Nedej se a nestačí se divit: havraňský starosta doufá, že takto vyřeší mnohamilionový dluh, který obec má. To je však prý jen jedno vlákno z majetkového propletence různých firem, které mají na stavbě zájem, s místními politiky, mimo jiné s ústeckým hejtmanem.

Snahy zabránit zbytečnému zničení hodnotné krajiny vyvolávají v tomto případě kampaň, která až neuvěřitelně démonizuje odpůrce stavby: například Miloš Zeman kritiky označil za fundamentalisty podobné teroristům z Al Kajdy. Co dodat?

(tp)

Sobota 14. 12. 2002 NOVA - 21.10 hodin

Režie Mel Gibson. Hrají Mel Gibson, Sophie Marceauová, Patrick McGoohan, Catherine McCormacková, James Cosmo, David O'Hara a další.

Neděle 15. 12. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin

Jak již bylo řečeno, modelovost příběhu je jasně čitelná - poučnost a názornost někdy přesahuje meze únosnosti. Vorel totiž splétá nitky vyprávěných dobrodružství s místy až odzbrojující přímočarostí, nezajímá jej proces hrdinova přerodu ve všech jeho odstínech, buduje si záchytnou síť složenou z hravosti, parodických akcentů i jízlivě satirických výpadů. Jenže bezmála v každém okamžiku prozrazuje, jak svou velkou ideu nemá prožitou, jak ji rozevlátě pentlí z bezpečného velkoměstského zákoutí. Diváky film přesto přilákal v hojném počtu (bezmála 300 000), ovšem kritici se vyslovovali dosti zdrženlivě.