V Hollywoodu převážilo vyhledávání starých osvědčených námětů, které oprášeny a zabaleny do nového kabátu mají opět oslovit publikum. Producenti sahají jak po americkém zboží (podle Caprovy komedie Úžasná událost vznikl Mr. Deeds - Náhodný milionář), tak po zahraničních vzorech. Italská zlodějská komedie Zmýlená neplatí (1958) inspirovala režiséry Anthonyho a Joea Russoovy k natočení její americké varianty, u nás uváděné pod názvem Bombakšeft.

Ani v jednom případu se nepodařilo přiblížit původnímu vzoru, neřkuli jej překonat. Distingovanou, do nejmenších podrobností vybroušenou komiku a smysl pro nenápadně paradoxní situace nahrazují noví adaptátoři tupými doslovnostmi a vulgaritami. Důraz na verbální složku, převzatou z původních děl, která skvěle zvládala polohu konverzační komedie, se zvrhává v nudnou upovídanost, která ještě silněji zvýrazňuje celkovou inscenační nemohoucnost. U Mr. Deedse je to trapné zveličování rádoby humorných situací a zejména sklon k ploché karikatuře - ten se ostatně prosazuje i ve snímku Bombakšeft.

V italském předobraze tohoto filmu vystupovaly postavičky zdaleka ne zločinecké, bylo to spíše podnikavé svéhlavičky, které si nepříliš čestným způsobem chtěly vylepšit své hmotné poměry, aniž tušily, jaká smůla se jim pověsí na paty - a s heroickým, a proto stále směšnějším úsilím jí vzdorovaly. V uměřeném pojednání událostí i postav (hrály je takové veličiny jako Gassman, Mastroianni či Toto) chybí byť jediná špetka karikatury, nenalezneme ani stopu po laciném zveličování. Naopak bratři Russoové se vydali právě tímto směrem - jejich hrdinové od prvního okamžiku prozrazují vyostřenou typizaci, zpozdilost či dokonce hloupost. Přemrštěná pitvornost hereckého projevu, který co chvíli zabíhá ke karikatuře, prozrazuje jedině bezradné tápání, kdy vnější prvky mají nahradit celistvější pojednání jednotlivých postav. Hrdinové jsou v záměrně jednoduché lince charakterizováni jako namyšlená nemehla, jako tupci, kteří zbabrají, čeho se dotknou. Není divu, že zdánlivě snadné vyloupení trezoru jedné zastavárny se změní ve sled nekončících pohrom, bohužel nepříjemně rozvleklých a pramálo zábavných.

Bombakšeft téměř doslovně přepisuje výchozí scénář, jenže rozmluvy tentokrát nejiskří vtipem, ani zmatky, které se kolem protagonistů vrství, nehýří kaskádami nakažlivého humoru. Odevšad prýští zdlouhová upovídanost a kresebná matnost: vždyť si vezměme, kolik dojetí i trapasů vytěžil takový Mastroianni, když se na lupičskou akci chystal s nemluvnětem v náručí, protože ženu měl vězení - a jak marně přehrává, jak bezbarvě snaživý je William H. Macy, když opakuje totéž. Nebo připomenu již zestárlého zlodějíčka, jehož v původní verzi hrál charismatický Toto s bohatou škálou tragikomických podtextů, zatímco nyní - jako vrchol komediálních efektů - mu padají trenýrky...

Bratrům Russoovým prostě schází smysl pro nenásilné naplnění žánrových požadavků, chybí jim tolik potřebná realizační lehkost a vypravěčská obratnost. Toporná ilustrace sebelépe napsané předlohy spolehlivě smaže jakýkoli půvab a kouzlo příběhu, který kdysi uspěl právě proto, že podmaňoval svou lehkostí. Stalo se téměř pravidlem, že nová zpracování úspěšných filmů končívají pohromou - jen pevně věřím, že nikoho nenapadne přetočit takové skvosty, jakým je například Podraz.