Onehdy mě zavolala kamarádka, velká fanynka nejrůznějších dokumentů o filmu i filmařích, a chtěla vědět, zda se má dívat na snímek Wallace a Gromit válcují Hollywood. Prý z popisku uveřejném v jednom televizním týdeníku, který dokonce odebírá na předplatné, byť uvažujíc o jeho zrušení, nepochopila vůbec nic - a zejména ne smysl názvu. Tak jsem si v oné tiskovině nalistoval příslušnou sobotní stranu 48. týdne a zjistil, že příslušná zprávička opravdu mate. Dotyčná osoba, která ji sepisovala (nejspíš podle podkladů dodaných televizí), zjevně nic netušila o anglické animované tvorbě.

Ona dvě jména v názvu tohoto vtipného a nápaditého dokumentu totiž odkazují k hrdinům, nekňubovitému pánu a jeho podnikavému psu, vévodivším v trojici vynikajích oscarových snímečků, které v Anglii dosáhly popularity srovnatelné s naším - respektive ruským - Mrazíkem (také se zpravidla vysílají o Vánocích) a které rovněž známe z několikerého televizního uvedení. Ty snímečky si jistě vybavíte, sotva zmíním jejich názvy: Cesta na Měsíc, Nesprávné kalhoty a O chloupek. A snad nevyslovím náročné přání, když napíšu, že měly být uvedeny společně s tímto dokumentem.

Glosa v televizním časopisu opomněla i nejdůležitějšího umělce, jenž se zasloužil nejen o vznik výše zmíněných animovaných skvostů, ale také připravil v podobném duchu laděný (ale již bez obou protagonistů) celovečerní animovaný snímek Slepičí úlet, natáčený ovšem již za převážně americké peníze a v Hollywoodu - Nicka Parka. Před několika lety byl film promítán i u nás a je škoda, že televizi se jej zatím nepodařilo uvést; dokument by doplňoval báječně. Je to zejména Park, kdo se zde zamýšlí nad konfliktem mezi tvůrčí svobodou a diktátem peněz. Tak tohle všechno jsem vysvětloval, jsa stále více naštván, že musím nahrazovat neodborně odvedenou práci údajných profesionálů.

A znovu jsem se začetl do onoho pestře zbarveného plátku. Pochopil jsem: veškeré televizní pořady se řadí vedle sebe jak housky na pultě, bez zájmu, bez jiskry jakékoli znalosti a také bez sebemenšího hodnotícího rozlišení. Řekl bych dokonce, že vyslovení jakéhokoli názoru je zcela nežádoucí. Uvědomil jsem si, že v dotyčném časopisu zjevně pracují lidé, pro něž povídání o módě a rozhovor s hercem jsou útvary vlastně zaměnitelné a stejně bezobsažné. Odtud pramení ono všudepřítomné pindání, které nejde nad naznačenou rekapitulaci děje. Takže třeba o novém českém filmu Oběti a vrazi, uváděném o den později, jsme se dověděli jen to, že "obratně nakládá s časovou kazalitou a zároveň se vzpírá těsným škatulkám standardních filmových žánrů", aniž padla zmínka, že ve skutečnosti se jedná o mondénní, herecky i inscenačně topornou, truchlivě sebevzhlíživou podívanou, kterou nezachrání ani hudba Bohuslava Martinů. Tu raději poslouchejte samostatně.