První gramodesky značky Polydor nesly v horní polovině zelené etikety se žlutým okrajem vyobrazení jakéhosi konstruktivisticky pojednaného panáčka s ozvučnicemi místo uší, sedícího na mechanickém gramofonu s kličkou. Orchestrální snímky i zpívané nahrávky určené pro český trh vycházely na těchto gramodeskách v pokračování řad objednacích čísel T 40 000 a T 42 000 (načaly je již snímky z dřívější etikety Gramophone Record), jež byly zároveň čísly katalogovými. První elektricky pořízené nahrávky na této etiketě byly uvedeny na trh v červnu roku 1926.

Pokud jde o český repertoár, natáčeli pro etiketu Polydor ve druhé polovině dvacátých let především brněnští umělci z tamějšího Národního divadla. Bezkonkurenčně nejvíce nahrávek - několik stovek - na ni natočil komik, zpěvák a činoherec František Kreuzmann, který zůstal této značce věrný i po roce 1926, kdy již přešel do pražského Divadla na Vinohradech a nahrával gramodesky i pro další firmy.

Četné nahrávky natočili na gramodesky značky Polydor i další brněnští zpěváci populáru a komici: Valentin Šindler (ten na ně nahrával snímky operních árií, operetních popěvků, národních písní a jako Stréček Křópal i humoristické výstupy společně se svým bratrem Václavem), Karel Kosina, Jan Purkrábek a Vladimír Konůpka a několik snímků zde má i bývalý člen kabaretu Červená sedma Ivo Rubin. Z mimobrněnských zpěváků populáru má na Polydoru několik desítek nahrávek také tenorista Jaroslav Zlonický, kterého na nich provází studiový orchestr řízený kapelníkem Milošem Smatkem. Na několika gramodeskách s etiketou Polydor vyšly v této době i nahrávky lidových písní v podání průměrných tenoristů starší generace - Jana Bartoně a Josefa Sládka.

Pro české sběratele jsou asi nejzajímavější nahrávky populárních šlágrů, které na tuto značku nazpíval tehdejší šéf operety brněnského Národního divadla Oldřich Nový. Bylo jich asi třicet, vznikly v letech 1929-1931, většinu jich otextoval sám pan ředitel a dal jim úchvatné názvy jako Něžné kombiné a v něm ty jen, Nejhezčí oči jsou oči paní mé, Jen vám, paní, chci svoje srdce dát, Proč nejsou rudá ústa tvá jen pouze má, nebo Zapůjčte mi, paní, své srdce. Některé své texty pojal velice exaltovaně, jako například následující vyčítavé vyznání v tangu s názvem Peňas: Bůh ví sám, kde jen budeš, než vzejde den, slunce nám až se zadívá do oken. Dnes to vím, že tvoji lásku ještě mám, ale zítra již tu zbudu jen sám. Daruj mi dnes naše tango poslední, tanči je, má lásko, než se rozední, jen veselý ten tvůj smích bolí v myšlenkách tesklivých, vzpomenu-li někdy marniv vášnivých všech slibů tvých. Že tě zítra zase spatřím, neslibuj - vím, že k jinému tě vábí osud tvůj. Ač ještě mě líbáš dnes, zítra budeš už v dáli kdes. Zapomeneš velmi záhy na mě, má lásko, ó, věz...

Orchestrální doprovod zajišťovala většině výše zmíněných interpretů především populární brněnská Vojenská hudba pěšího pluku č. 43, kterou v letech 1919-1936 řídil kapelník František Zita (otec brněnské subrety Vandy Zitové). Snímky natáčené ve Vídni provázel orchestr kapelníka J. Snagy, berlínské nahrávky orchestr P. Godwina, na většině etiket ovšem najdeme pouze označení Polydor jazz orchestr nebo Polydor tango orchestr. Několik snímků má na značce Polydor i všudypřítomná Hudba sokola žižkovského pana kapelníka A. Hermana.

Z dalších nahrávek na této etiketě jmenujme ještě snímky, které natočil "cigáňski oršester Jožka Pihíka so spevom cigáňou" (na jedné etiketě též jako oresšter) - zvláště povedený je v provedení této cimbálové kapely Drotársky-foxtrot (na etiketě též jako Drótostot-foxtrot), jehož melodie parafrázovala nápěv lidové písničky začínající slovy Šel dráteník po silnici, selka na něj volala, aby jí šel zadrátovat hrnec s dvěma uchama... Orchestr tohoto slovenského houslisty, který vystupoval již od počátku dvacátých let v Maďarsku, později též v Rakousku, Švédsku i v četných českých městech, nahrával na gramodesky různých značek především lidové písně, a to až do čtyřicátých let minulého století .

Na etiketě Polydor vyšla koncem dvacátých let také řada snímků vážné hudby a operních árií v podání opět především pěvců brněnského Národního divadla a v sérii objednacích čísel T 450 000 a T 650 000 také nahrávky Pěveckého sdružení moravských učitelů pod řízení jeho prvního sbormistra Ferdinanda Vacha - ten s tímto pěveckým tělesem poprvé veřejně vystoupil v roce 1903.

Do tohoto prvního období přítomnosti gramodesek značky Polydor na českém i zahraničním trhu spadají též nahrávky některých českých umělců, které byly určeny spíše pro zahraničí. V roce 1927 pro tuto značku například natočilo komorní skladby B. Smetany, J. Suka a A. Dvořáka slavné České kvarteto. Řadu snímků mají na této etiketě též - hlavně v zahraničí působící - český houslový virtuóz Váša Příhoda a na dalších gramodeskách této značky - velmi vyhledávaných sběrateli snímků instrumentalistů - najdeme i sólové nahrávky vlastních skladeb v provedení velikána české houslové školy profesora Františka Drdly (1868-1944). Dalších několik málo gramodesek se záznamem hry tohoto houslového virtuóza vyšlo ještě v letech před první světovou válkou na gramodeskách značek Odeon a GCR.

Rozvoj gramofonového průmyslu a především nástup domácích gramofonových firem Esta a Ultraphon, zaměřujících se na systematické budování českého katalogu nahrávek nejen v oblasti populáru, měl pochopitelně dopad i na postavení zahraničních firem na domácím trhu. Jejich pozice v ČSR značně ztěžovalo opakované zvyšování cla na gramodesky dovážené ze zahraničí. Poslední snímky českého repertoáru v řadě objednacích čísel T 40 000 nechalo generální zastoupení firmy DGG a jejího sesterského závodu Polyphonwerke pro ČSR (byla jím firma Christl a Schmid se sídlem v Chebu) na svou exportní etiketu Polydor natočit koncem roku 1931. Produkce gramodesek v Německu v té době prudce klesala - oproti roku 1929, kdy se jich zde vyrobilo celkem 30 milionů, to bylo v roce 1932 již jen necelých 6 milionů. V letech 1934-36 činila roční produkce firmy DGG, která vždy měla asi třetinový podíl na celkovém objemu trhu, pouhých 1,4 milionu gramodesek. K celkovému oživení výroby gramodesek došlo v Německu až na přelomu let 1937-38.

Další sérii českých nahrávek přinesly gramodesky s etiketou Polydor v roce 1932. Těmito snímky - a historií českého repertoáru na této značce v dalších letech - se budeme zabývat příští týden v poslední části profilu této německé značky.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz