Svou hereckou kariéru spojil v průběhu 70. let s filmy tak zvaného "morálního neklidu" - polští tvůrci začali tehdy s nebývalou otevřeností glosovat společenské poměry, zjišťovat cenu, jaká se platí za sebeprosazení. Ve Falkově dramatu Předtanečník skvěle zpodobnil právě takového mladíka, jenž příliš pozdě zjišťuje, že sice uspěl v zábavním průmyslu, jenže za cenu mravního selhání. V následném filmu Amatér, režírovaném Krzysztofem Kiešlowským, vybudoval postavu zcela odlišnou: zapáleného filmového amatéra, zprvu ostýchavého, jenž skrze hledáček své kamery začíná zjišťovat a uvědomovat si věci, které jej dosud neoslovovaly. Ocitá se v situaci, kdy i dobře míněné záběry jsou náhle označovány za zlomyslné, ba dokonce škodlivé.

Stuhr si postupně vybudoval pověst umělce, schopného postihnout mravní dilemata svých hrdinů do nejmenšího záchvěvu mysli. A pak přišlo překvapení: Sexmise. Jiskřivá sci-fi komedie, která se odehrává ve světě obývaném výhradně ženami. V dvojici mužů, kteří se v takovém prostředí nepříliš dobrovolně ocitnou, je právě Stuhrův Max ten divácky přitažlivější, strhává na sebe větší pozornost. Stuhr skvěle vystihl svého roztomile vypočítavého mužíčka, jenž v žádné situaci neztrácí ani dobrou náladu, ani naději. Sexmisi jistě můžeme vnímat jako parodii feministických projektů, ale spíše lze odečítat prvky podobenství, které se vztahuje k jakémukoli represivnímu uspořádání, založenému na násilí, klamu a podvodech. A protože režisér Juliusz Machulski natočil rozvernou komedii (ve své době i u nás jednu z nejnavštěvovanějších), o nápaditý humor ani paradoxní situace není nouze. Ani po bezmála dvou desetiletích nijak rušivěji nezestárla.

Malý cyklus Stuhrových filmů se tak nakonec vrací k umělcovým začátkům. Byť pozpátku, můžeme si ověřit, jak Stuhr získával hereckou mnohotvárnost, jak postupně spěl k navenek prostému a výrazově uměřenému stylu. Podle vzoru Krzysztofa Kiešlowského, jehož si váží nejvíc, ba jej pokládá za svého duchovního otce, jak mnohokrát zdůraznil, volí pečlivě vystavěné, psychologizující portréty lidí, kteří se znenadání ocitli v sevření nejrůznějších tlaků. Byť do do svých výpovědí vkládá i humorné okamžiky, činí tak s obezřetným ztlumením. Pak není těžké pochopit, že vervní poloha Sexmise mu připadala přece jen přepjatá, i když se jí zhostil na výtečnou.

Středa 18. 12. 2002 PRIMA - 12.25 hodin

Režie Mel Damski. Hrají Rick Schroder, Wilford Brimley, John P. Ryan, Mills Watson, Henry Beckman, Dwight McFee, Adrienne Barbeauová a další.

Stejně jako v předcházejících dvou částech se autorům i tentokrát podařilo zachytit různorodé životní zkušenosti, přičemž v tomto případě nejsou oproti předcházejícím dílům aktéry filmu pouze zástupci společensko - politické elity, ale širšího sociálního spektra. Ve filmu tak na dobu normalizace vzpomínají, a tuto éru reflektují, nejen tehdejší disidenti, ale také lidé, kteří s jistým sebezapřením působili v rámci struktur systému, a také ti, kteří tuto dobu vnímají téměř po všech stránkách jako plnohodnotné a šťastné období svého života.

Ústředním motivem filmu přitom jsou osobní a díky důslednému tázání autorů obnažující rozhovory s vlastními rodiči (Sedláček zpovídá svého otce a Procházka svoji maminku), kteří spolu s výpověďmi tehdejších řadových komunistických funkcionářů, ale také například Václava Klause, Petra Pitharta, Karla Steigerwalda nebo Jana Urbana tvoří naléhavé svědectví o různorodosti hodnotových norem. A to nikoliv pouze v souvislosti s normalizací.

Pátek 20. 12. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin

Početná, třígenerační rodina Homolkova, kterou tvoří prarodiče, rodiče a dovádivá dvojčata, bezprostřední kloučci (mimochodem, ztvárnili je synové Miloše Formana), vyznává postoje označitelné za maloměšťácké, dominuje v nich zvulgarizovaný smysl pro "krásu" a obžerství. Typově jsou jednotliví protagonisté postiženi naprosto přesně, zvláště rodičovská dvojice v podání hopkavě obtloustlé Heleny Růžičkové a vychrtlého Františka Husáka splývá s představou slaboučkého manžela utlačovaného mohutnou, razantní ženou. Naproti tomu věčně svárlivý prarodičovský pár (Josef Šebánek, Marie Motlová) již zobrazuje rezignované soužití desetiletími obroušené, zbavené výbušné náruživosti, pokleslé do nic neřešících rozmíšek. Ustavičné pře a hádky jako by se v této rodině staly běžným způsobem dorozumívání.

Vzájemné naschvály často nabývají groteskních podob, Papoušek skvěle postihuje jak flegmatické mužské stížnůstky a případně dětinské trucy (třeba fotbalové), tak ženskou někdy pomstychtivou, jindy smířlivou hubatost. Ale pod směšnou slupkou nekonečných rozmíšek se skrývá vážnější jádro - zápas o to, kdo v manželském vztahu, potažmo v celé rodině získá rozhodující slovo, kdo bude ostatním vnucovat svou vůli. Ale také si všimneme občasného sebezpytování - třeba ve scéně, kdy Růžičkové tragikomicky dojemná hrdinka vzpomíná na promarněné životní šance: zkouší si taneční kročeje vzlykajíc, že mohla být baletkou...

První část Homolkových příhod Ecce homo Homolka vznikla v roce 1969 a vyřkla nejvážnější postřehy o české mentalitě. Postačí, abychom si vybavili nedělní výlet do prosluněného lesa a jeho nenadálý konec. Když zazní zoufalé volání o pomoc, v následném záběru zahlédneme kolonu vozidel, ujíždějících z lesa. Jestliže úvod homolkovského cyklu lze ještě považovat za poslední vzryv "novovlnné" poetiky 60. let, další dvě části - Hogo fogo Homolka a Homolka a tobolka - již dokládají tlak nastupující normalizace a Papouškovo přizpůsobování novým požadavkům, přijetí bezzubého "bakalářského" humoru.

V druhém dílu, ještě snesitelném, přijíždějí Homolkovi na venkov, kde jsou konfrontováni s prozatimní nezkažeností mravů. Zato závěrečná část, která se odehrává na zimní reakreaci, se již ničím neliší od znormalizované zábavní produkce. Z kdysi životných principů zůstalo jen prázdné schéma zaplněné planým žvaněním. Rozpadává se pod nánosem prostoduchých historek, které si hoví v banálních záměnách, omylech a nedorozuměních. Jaroslava Papouška postihl trudný osud: již nikdy se ani nepřiblížil působivosti a výmluvnosti svých prvních děl.

Neděle 22. 12. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin

Za pomoci zkušeného scenáristy Miloše Macourka a producentky Deany Horváthové-Jakubiskové zpracoval Brabec celkem sedm příběhů z Erbenovy "voničky", nepočítáme-li úvodní prolog, spojených místem děje (s dominantou vesnického kostelíka) i časovým zakotvením, které obestírá čtvero ročních období. Blíže neurčenou minulost zpola pohádkového rázu však dokreslují truchlivé "mezihry" mezi jednotlivými epizodami, ať již v podobě pohřebních průvodů či ponurých zpěvů se zvýrazněným slovem "miserere" - lze si představit jakoukoli morovou ránu, sužující středověký svět. Režisér, jenž většinu příběhů navlékal jako navzájem si podobné kuličky v pestrém náhrdelníku, se dokonce místy vzepjal k novému výkladu - třeba v případě zlověstné Polednice, v níž vyčetl starou žebračku, po níž děti házejí kamení...