Mezinárodní projekt Dnů evropského filmového dědictví poprvé zavítal i k nám. V pražském Ponrepu představil kolekci unikátních, jinde stěží dostupných snímků. Zájemci se mohli potěšit připomínkou několika děl ze 60. let (anglický Kes, švédský Ten musí jít z kola ven, francouzské drama Nikdo mne nemá rád), protrpěli v nehybnosti uvízlé opusy portugalského klasika Manoela de Oliveiry, asi nejstaršího stále činného režiséra na světě, jenž debutoval před sedmi desetiletími!

Cyklus zahrnoval i restaurované filmy z němé éry, jejichž projekci provázel živý hudební doprovod. Nejpozoruhodnější shledávám kosmickou vizi Kráska z Marsu (1924). Režisér Jakov Protazanov sugestivně načrtává realitu čerstvě poválečného Ruska, ještě zmítaného sociálním i mravním rozvratem, ale přesto již vyhlížejícího šťastné zítřky. Symbolicky to dokládají dva záběry na vlaky: poprvé vidíme střechy vagonů oblepené hrozny lidí, podruhé už všichni způsobně usedli. Protazanov si vypomáhá zjevně melodramatickým podložím (postupný rozvrat zprvu šťastného manželství zásluhou vemlouvavého ničemy), jímž prolíná vizi marťanské civilizace, o níž zadumaně sní hlavní hrdina, až se tam nakonec společně s několika druhy vydává, aby i na Marsu pomohli svrhnout tyranský režim. Pozoruhodné je vykreslení marťanských reálií - vykazuje totiž inspiraci konstruktivistickým členěním jevištního prostoru, jemuž vévodí spirálovitě točené schodiště s množstvím průchozích plošin, kostýmy jsou fantaskní, futuristické, kombinují jakoby dávné výstuže sukní obrácené na povrch oděvu se skleněnými pláty nosenými na hrudi, s paprskovitým drátovím obepínajícím hlavu. Všimneme si dráždivě výstřední módy, nebývale odhalující ženské tělo, kolem něhož se třeba pne podprsenka s třemi košíčky... Rozuzlení celého příběhu překvapí nečekanou jasnozřivostí. Tajemná tři slova, která celý příběh otevírají a jsou zprvu chápána jako poselství z vesmíru, totiž vyslal výrobce pneumatik, jenž tak zahájil svou celosvětovou reklamní kampaň...

Z Francie pocházely dva historické velkofilmy. Leprincův Fanfán - králův kavalír (1926) zpracovává barvité osudy odvážného milovníka i vojáka, jehož si spojujeme s Gérardem Philipem. Jenže uváděná němá verze, opatřená různobarevnými přelivy černobílého obrazu i občasným barevným kolorováním, prezentuje srdnatého protagonistu i jeho dobrodružství s velkou vážností, téměř bez jediného zlehčujícího okamžiku. Tvůrci se soustředili především na inscenační velkolepost, na davové scény, takže podcenili vypravěčský spád. Nakonec ani poutavé honičky nebo temné úklady, ani občasné šermířské souboje či bitevní vřava nevyváží přílišnou povlovnost nadmíru statického příběhu, který se opravdu nezatěžoval hledáním nějaké věrohodné motivické provázanosti.

Volkoffův Casanova (1927) v podobném - rovněž statickém - výrazovém klíči přibližuje legendárního svůdníka jako činorodného muže, jenž se vetře až na carský dvůr, odkud však musí zanedlouho prchat, když se do něho zahledí sama carevna. Jenže z případně ironického postřehu o smilníkovi lapeném do vlastních tenat nakonec nic nezbylo a stejně prošuměl slavný Casanovovův útěk z olověných komor, pověstného benátského vězení. Film uchvátí benátskými maškarními slavnostmi, zaplnivšími ulice a náměstí bezpočetnými davy. Noční sekvence zasazená právě do tohoto prostředí byla dokonce natočena barevně a skutečně v noci, ačkoli noční scény (i v tomto filmu) vznikaly běžně za dne, jen zbarveny do modra na znamení tmy. Závazné konvence, vyčuhující z většiny němých filmů, připomněly zvyklosti a postupy již dávno odváté. Byla to doba, kdy kamera stála jako přikovaná a nehnula se z místa...