Neděle 22. 12. 2002 Český rozhlas 2 - PRAHA
premiéra 15. prosince v 8.04, repríza 19. prosince v 00.04

Další drobty na stole doby aneb Lichváři

Do berního soupisu patnácti nejbohatších šlechticů v Českém království proniklo roku 1603 vedle deseti movitých pánů i pět neméně zámožných rytířů. Někteří z nich byli již čerstvě povýšeni do vyššího šlechtického stavu. Celou pětici - Adama Hrzána z Harasova, Hertvíka Žejdlice ze Šenfeldu, Radslava Vchynského ze Vchynic, Přecha Hodějovského z Hodějova a Bohuslava Malovce z Malovic - spojoval jeden shodný rys. Své bohatství získali během nedlouhé doby provozováním značných lichvářských obchodů s penězi a na troskách majetkových domén zadlužených velmožů.

To konstatoval ve své knize o Rytířích renesančních Čech historik dr. Václav Bůžek. Lichva je ošklivá věc. Co je to ale lichva? Lichvou sluje každé smluvní jednání, přičemž jeden kontrahent těží z nesnází, lehkomyslnosti a podobného stavu druhého kontrahenta ziskem, který nestojí v žádném poměru k materiální výhodě poskytnuté druhému kontrahentovi. Lépe než Jan Otta a jeho slovník to nikdo nevyjádří. A právě touto bohu nemilou činností proslula již dříve jmenovaná pětice českých rytířů, z jejichž osudů vybereme dva příklady - Hrzána a Malovce.

Pvní peněžní půjčky na dlužní úpisy byly podle vzoru vyspělého italského prostředí doloženy v Českém království až na počátku 13. století. Jejich uplatnění souviselo především s pozvolným budováním měst jako nových obchodních středisek. Dlouhou dobu však u nás bylo půjčování peněz ovlivněno přísnými zákazy katolické církve. Zvyšování splátek nad velikost původní půjčky posuzovalo kanonické právo jako nedovolenou lichvu, příčící se morálním zásadám křesťanského života. Vybírání úroku se ve vrcholném středověku připouštělo jen u židovských půjček. Teprve pohusitská doba vnesla do úvěrové praxe českých zemí zásadnější změny. Husitskými válkami oslabená katolická církev už neměla tolik možností, jak lichvářské operace kontrolovat, a tak začaly u nás postupně zdomácňovat. Rozšiřování a postupné převládnutí peněžních půjček na úrok vynutilo za vlády Jagellonců právní regulaci tohoto stavu. Nálezem zemského soudu bylo uzákoněno, že z křesťanských půjček se mohl vybírat desetiprocentní úrok.

Tímtéž nálezem byla stanovena i výška židovských půjček (20 až 25 % - víc ne; dosud se platilo u židovských půjček kolem 87 %). V 16. století byly půjčky obvyklé. Pokud chtěli zadlužení velmoži splatit svoje dosavadní závazky a z nich plynoucí úroky aspoň těm nejhůře dotírajícím věřitelům, tak si museli obstarávat další a další peněžní úvěr. Hrozícímu bankrotu zabraňovala pouze společenská prestiž urozených aristokratů, a také částečný rozprodej jejich statků. Jestliže v 1. polovině 16. století byli vlastníky volných peněžních prostředků hlavně měšťané z bohatých královských měst, Židé, zahraniční obchodníci a bankovní a podnikatelské firmy z ciziny, tak v polovině druhé téhož století pocházely víc než dvě třetiny všech věřitelů zadlužených panských rodů ze stejného prostředí jako pánové Hrzán z Harasova a Malovec z Malovic. Což znamená, že to byli nižší šlechtici. Rytíři.