Rodiče mé známé mi položily zdánlivě banální otázku: K čemu jsou všechny ty summity? To státníci nemají doma dost vybraných lahůdek a honosných tabulí? Musejí se scházet v cizině a utrácet stamiliony korun za společná setkání, která se vejdou do dvou dnů? Úřednický bruselský veterán Marcell von Donat v knize To je summit napsal: "Každé vrcholné setkání státníků je jakýmsi mystickým rituálem." Asi není lepší vysvětlení, ale taky ne tajemnější. Dá se ale určitě pochopit, proč se třeba do Prahy na summit NATO trmácelo dohromady 46 státníků s ministry zahraničí, obrany a houfy diplomatů, tajných policistů a sekretářek. Vždy se jedná o přesun malé armády, nebo spíš "královského dvora." Už přílet se podobá symbolického rituálu. Tryskové létající limuzíny dosedají v pravidelných intervalech na letiště, kde čeká vypucovaný rudý koberec. Na jednom konci schůdky k nebeskému stroji, na druhém otevřená dvířka luxusních aut. Když se kolona dá do pohybu, vepředu i vzadu křižují policisté na motocyklech. Všemocní andělé, co zastavují provoz. Přijetí u hostitele má vždy co nejvznešenější charakter. Dvořané se klaní, prezidenti a premiéři se většinou oslovují křestními jmény, aby dali najevo, že se navzájem pokládají za sobě rovné a nemají důvod si to dokazovat lpěním na formalitách. Kdyby Tony Blair začal oslovovat španělského premiéra pane Aznare, všichni by začali mluvit o ochlazení vztahů. To je samé José Mario sem, nebo Gerharde a Georgi tam. Hostitel summitu připraví pro každého účastníka dárek, bohatou večeři z pokladů domácí kuchyně a kulturní program. Von Donat v knize píše, jak si v minulosti třeba Margaret Thatcherová nebo Francois Mitterrand nikdy na oblek nepřipevňovali na summitu kartičku s vizitkou. "Byli to všeobecně známé tváře a vyjadřovali tak svou moc nejen státní, ale i mediální," píše.

Summit jako rituál však není jen o pompě. Jsou věci, které velvyslanci nebo ministři zahraničí vyřídit nemohou. Představte si, že chcete za celoživotní úspory koupit dům. Ponecháte výběr a platbu na svém vzdáleném strýčkovi? Premiéři a prezidenti chtějí v klíčových věcech držet opratě v rukou, protože oni nesou odpovědnost. Summit jako moderní rituál má však podle mě ještě jeden skrytý, ale osudový význam. Na summitu uspěje pouze ten státník, který dokáže vidět zájmy své vlastní země v kontextu ostatních. Summit Evropské unie nebo NATO dokazuje, že dnes vládnou demokratické vlády s umírněnými politiky. Také proto bylo nepředstavitelné, že by se v Praze na summitu zjevil běloruský diktátor Lukašenko. Nic není moderní diplomacii summitů vzdálenější než politikové typu Napoleona nebo Stalina. Summit je vždy potvrzením přátelství a hodnot vybrané skupiny národů a států. Tyran do této společnosti nepatří. Dokud budou summity, třebas i Praze, můžeme si oddechnout. Naše země pak bude plout v proudu, který věří ve svobodu, respekt a spolupráci. Na tom se nedá nikdy ušetřit.