To, co se v českých novinách nedávno psalo o České televizi v souvislosti s odvoláním jejího generálního ředitele, jsem si přečetl všechno najednou. Po svém příjezdu z Francie. A nebylo mi z toho dobře. Zdánlivě byla najednou televize jaksi jiná, než jsem ji já viděl. (K tomu slovu zdánlivě se ještě vrátím). Ale především: v novinách nikdo nenašel dobré slovo pro lidi, kteří v televizi odvádějí poctivou práci. A těch je - aspoň kolem mne - naprostá většina. Nezaslouží si tu záplavu pohany, kterou je zahrnuli kolegové z novin. A protože ani já nechci, aby na nich a na mně ta pohana ulpěla, musím teď chvíli psát o České televizi, ve které pracuji, což se obecně vzato nemá. V mých očích to není televize sedmi ředitelů (tolik jich skutečně bylo od roku 1989), ale televize těch, kteří jednotlivé ředitele - pro jejich většinou jepičí ředitelování a někdy pro jejich sklon k "virtuální komunikaci" (směrem dolů pouze e-maily) - většinou ani osobně nepoznali.

Mohu ovšem vydat svědectví jen o Zpravodajství ČT. To mě natolik pohltilo, že ostatní tvorbu neznám ani jako divák. Ale o televizní novinařině mohu říci, že je to tvrdá práce. A že pro většinu zúčastněných (jde o týmovou práci) je to nepřetržitý stres.

Tak třeba: dostat až do vysílání i takovou banalitu, jako je obyčejná zpráva (rozuměj obrazová zpráva) z tiskové konference, která skončí v 17.30 třeba v Černínu nebo na Hradě, je pokaždé nervující závod s časem. Praha je tou dobou ucpaná, zprávu člověk píše do bloku na koleně v autě poskakujícím (v lepším případě) od semaforu k semaforu. A to ještě předtím se musí redaktor postavit někde (a to nejde všude, místo se musí vybrat) před kameru a perfektně oddeklamovat ten povinný závěr své reportáže, který neumím pojmenovat jinak než termínem ze současné televizní hantýrky: "stand-up". Začínat reportáž od konce je zoufalost a taky umění svého druhu (výhradně televizní umění). Když vás pak automobil nenávratně unáší z místa natáčení na Kavčí hory, většinou přijdete na to, že jste ten závěr měli formulovat úplně jinak. Pozdě! Traumatizuje vás to, ještě když z garáží utíkáte k počítači (který se umí v nejméně vhodnou chvíli vzepřít, protože vaše prsty se samou nervozitou pletou) a od počítače do "zvuku". Utíkat do "zvuku" se ale krutě nevyplatí, protože pak musíte silou vůle opanovat svou udýchanost, abyste v profesionální rychlosti a dikci načetli to, co v podvědomí stále ještě cítíte jako nedokonalý polotovar, takže se o to víc přeříkáváte. To už je 18.30 a člověk teprve letí do střižny (mezi šestou a sedmou jsou ostré rohy na chodbách Zpravodajství nebezpečné, za každým se může tryskem řítit kolega redaktor opačným směrem než vy). Ve střižně propadá člověk zoufalství, protože namátkou chvatně vybírá ze záběrů, které už rozhodně nemá čas si nejdřív prohlédnout a vyhodnotit, a může tedy spoléhat jen na kameramana a jeho profesionalitu a doufat, že v rychloběhu míhajících se světel a stínů sám také dokáže rozpoznat, co je co, a odhadnout, v kterém okamžiku kdo co na té tiskovce řekl. Teď už jde o vteřiny. Máte nakonec pocit, že můžete mluvit o štěstí, když stíháte svůj materiál odevzdat včas. A to stále ještě nemáte jistotu, že jste ve stresu vybrali z té tiskové konference tu nejpodstatnější ze všech informací, které jste ještě ani dost dobře nevstřebali. A tahle nejobyčejnější situace se opakuje takřka denně desítkám zpravodajských redaktorů.

Věci dovedou být ještě mnohem napínavější, když je prožíváte v cizí metropoli, kterou třeba vůbec neznáte. Je například už 17 hodin, vy držíte v ruce papírek s adresou střižny, ale taxík nikde, a vy víte, že nemáte nic napsáno a že je skoro nemožné, abyste ještě našli tiché a klidné místo, kde by se to, co napíšete, ještě dalo kvalitně namluvit. Ve střižně tamní televize - nebo jen produkční agentury - čeká střihač, s kterým se těžko domlouváte (češtinu, v níž je reportáž namluvena, střihač nezná a nedokáže bez vaší pomoci sladit obraz se zvukem), a navíc to ke vší smůle může být střihač, jehož umění se profesionalitě českých střihačů ani nepřibližuje, je pomalý, nechápe, co po něm chcete, a vy myslíte na to, že ještě musíte překonat vzdálenost mezi střižnou a odbavovacím pracovištěm tamní televize - a to už jde opět o každou vteřinu... Sám jsem tohle prožil mnohokrát, jednou jsme i utíkali ze všech sil ulicemi cizího města, když se to jevilo jako nejrychlejší. Přitom kamera váží 11 kg a není to jediné těžké vybavení, které vláčíme. Ale vždycky - co já pamatuji - jsme nějakým zázrakem odvysílali. No, musím přiznat, že jednou ten zázrak udělal státník, který na sebe nejdřív nechal půl hodiny čekat a pak se zeptal: "Jak to dostanete ještě dneska do vysílání?" (Bylo to interview, které se muselo vysílat týž den, v předvečer jeho příjezdu do Prahy.) Musel jsem asi mít dost zoufalý výraz, když jsem po pravdě řekl, že nevím, protože do místní televize už ucpanou Paříží včas nedojedeme. Naštěstí státník pohotově zareagoval: Do televize jsme jeli prezidentskou limuzínou s houkačkou. Paříž se rozestupovala, doma ve zvukové režii čekal kabinový tlumočník, interview se státníkem šlo rovnou do vysílání. Vyšlo to. Ale křeč stresu mě držela do druhého rána.

Moji kolegové, kteří jezdí do nebezpečných oblastí, do ohnisek konfliktů, znají stres ještě docela jinak. Stres vyvolaný ne banálním spěchem, ale strachem, neznámým a hrozivým prostředím a horou překážek, které téměř znemožňují odvést dobrou práci.

Záměrně jsem vybral jen v podstatě stereotypní reportérské situace, které zná důvěrně každý reportér televizního zpravodajství. Kdybych vybral ty opravdu hororové, vypadalo by to křečovitě. Stejně si možná říkáte, co má vlastně tohle společného s tím, že televizní rada odvolala ředitele, kterého loni sama vybrala. Patrně nic, já nevím. Vím jenom, že jsem tentokrát chtěl napsat něco, z čeho byste snad mohli získat poněkud jiný dojem, než z toho, co o ČT psaly zástupy těch, co ji znají jen zvenčí.

Na začátku jsem slíbil, že se vrátím ke slovu "zdánlivě"; ve větě o tom, že po mém návratu z cesty byla televize zdánlivě jiná, než jaká mi připadala dřív, než jsem si přečetl všechny ty noviny. Jakmile jsem zapadl do tempa, které ovládá zpravodajskou redakci každý den od rána do večera - a zvyšuje se každou hodinou, máte-li se dovědět, jaký byl dnešek - došlo mi, že všechno je na svém místě a že jaký byl dnešek se dozvíte jako kdykoli jindy. Bez ohledu, na to má-li televize ředitele definitivního, provizorního či žádného. Lidé, kteří televizi dělají, ji i dnes dělají poctivě. Můžete se na to spolehnout.