Papratné údolí je územím, kde vám trvá cesta od jednoho domu ke druhému tak hodinu a půl rychlé chůze. Leží v Katúnské náhiji - srdci Černé Hory. Všude, kam se podíváte, samé kopce, rozvaliny, kameny. Úplná samota. A tento nehostinný kraj obývá kmen Cuců. Ale zatímco před půl stoletím zde žilo 80 tisíc obyvatel, dnes byste s bídou došli k číslu 3 000. Proto si tento zapadlý kout Černé Hory vybírají za svůj dočasný úkryt lidé, které stíhá policie, jimž hrozí soud nebo kteří utekli z armády.

Pětadvacetiletý Vesko bydlí se svým bratrem a nemocnou sestrou v malém kamenném domku daleko od civilizace, od nejbližší vesničky Trešněvo. Čtyři roky sice žil na pobřeží, ale poté, co mu umřela maminka, musel vyrazit za sourozenci do hor. Starat se o ně. "Dokončil jsem školu v Tiftu a vydal se pracovat sem, pracuji jako dřevorubec. Doma peču chleba, každý den dělám kravský a kozí sýr. Jinak zabíjím nudu. Kdybych mohl, hned bych šel z hor dolů do města," říká Vesko. Na chvíli se zamyslí a pak vyhrkne, co mu na samotě chybí. "Zaprvé mi chybí dívka, pak cesta, voda, elektřinu nám naštěstí zavedli před pár roky," vypočítává mladý Černohorec.

Není se co divit, že je mu smutno. První slečna, kterou by mohl navštívit, bydlí v domě vzdáleném od jeho kamenného domku asi 35 kilometrů, a tak jedinou možností, jak se více sblížit s druhým pohlavím, je cesta do města. "Je ale těžké odejít, nemám auto a vlastně tu není ani pořádná silnice. A když se mi přeci jen podaří dostat se do města, nemohu zůstat déle jak jeden, dva dny. Kdo by se totiž staral o domácnost, vše je jen na mně," říká Vesko a hladí přitom těžce nemocnou mladší sestru, která je po náročné operaci mozku. Nemoc ji zastihla ve dvanácti letech a nedovolila jí ani dokončit základní školu. Každodenní hodinovou cestu přes kameny do nejbližší školy by totiž nezvládla. Stejně jako dvanáctihodinové putování autem na vyšetření do Bělehradu. A tak Veskova sestra létá do Bělehradu letadlem z Podgorice. Pokaždé bere na cestu i domácí sýr a med. To aby si ji doktoři vůbec všimli.

Vesko tvrdí, že jediným pozitivem bydlení v horách je čistý vzduch. Jinak nic. "Kdyby nebylo mobilních telefonů, asi bych se zbláznil, vůbec bych to tady nevydržel. Nedalo by se tu žít," dodává horal. Jenomže právě mobilní telefon nedá Veskovi spát. A to ne proto, že by ho budilo zvonění nebo pípání přijatých zpráv. "Vzal jsem si telefon na měsíční paušál a pak jsem nic nezaplatil. A taky nic platit nebudu a koupím si další telefon a nevydám ani euro. Protože opravdu potřebuji dlouhé rozhovory a nemám na to, abych je platil. Utratil jsem dva tisíce euro, mám jít k soudu, hledá mě policie, ale tady do té džungle si pro mně nikdo nepřijde," tvrdí Vesko, který má nad postelí obrázek legendárního bojovníka Krsta Popoviče, který stejně jako Vesko patří ke kmeni Cuců a pochází z Trešněva.

Na nepropustnou krajinu spoléhá i čtyřiadvacetiletý Branko, který nedávno utekl z armády a skrývá se u Veska v chalupě. "Nechtělo se mi sloužit, být na vojně, vadila mi špatná strava, kterou s námi jedli psi, všude bylo plno špíny, vyjmenovává Branko důvody, proč dezertoval. Nutno ale dodat, že v kasárnách dlouho nevydržel. Utekl po pouhých šesti dnech. A jak se mu to podařilo? "Dal jsem dvacet euro strážnému, a ten mě pustil přes bránu. Každý to tak dělá. A navíc mi to poradil sám hlídač. Pro něj je to dobrý byznys, za týden takto utečou třeba tři kluci, strážný na tom vydělá a nikdo ho nepodezírá," dodává Branko, který se teď bude měsíc schovávat v horách a pak zase půjde k jiným příbuzným. Má jich hodně, a tak se nebojí, že by ho kdy vojenská policie našla. Do armády se rozhodně už nikdy nevrátí.

Posledním mužem na útěku je třiadvacetiletý Mladen. Ten už se čtyři měsíce ukrývá v další chatrči v horách, s partou kamarádů prodával drogy a teď ho hledá policie. Věří, že ho uprostřed skal nikdy nenajde. Samotu zvládá prý docela dobře, i když stejně jako pro Veska i pro něj je nejbližším druhem mobilní telefon. "Mobil je pro mě tady jediná spása, dává mi rozhovory s holkama a s rodinou. Jinak se tady nedá dělat nic," říká mi pohledný Mladen v miniaturní kuchyni polepené slečinkami z erotických časopisů. A jaký je jeho životní sen? "Ještě nevím, ale určitě bych chtěl vydělat spoustu peněz nějakým normálním způsobem." Vypínám nahrávací přístroj a Branko přiznává, že jednou v životě by chtěl vyloupit zlatnictví ve Španělsku. Připadá mu to stejně normální jako Veskovi neplatit účty za telefon a Brankovi utíkat z armády. V očích svých kamarádů jsou hrdinové.