Polský spisovatel Henryk Sienkiewicz (1846-1916) proslul především mapováním vzrušivých národních dějin, ale do světového povědomí vstoupil románem Quo vadis, v němž se obrátil k antickému Římu a vybral si proslulé pronásledování křesťanů za vlády císaře Nerona. Spisovatel, též stylově srovnatelný s naším Aloisem Jiráskem (ale na rozdíl od něho přece jen světově proslulejší, též zásluhou Nobelovy ceny), až s učebnicovou příkladností líčí ctnosti i duchovní vyspělost Kristových přívrženců, zvláště pak apoštolů Petra a Pavla. Ti laskavě pohlížejí na něžnou lásku mezi křesťanskou dívkou Lygiou a zprvu násilnickým římským patricijem Viniciem, jehož prvotní chtíč přerůstá v horoucí cit, vrcholící přijetím milenčiny víry. Jediným z pohanského prostředí, u něhož lze rovněž hledat lidskou velikost, jakkoli rozpornou, je znalec rozmařilostí i dobrého vkusu Petronius, psychopatickým císařem nakonec donucený k sebevraždě. Spisovatel se netajil úmyslem vzdát hold křesťanství coby zosobněné šlechetnosti, jeho hodnoty ostatně uznává i sám proslulý arbiter elegantiarum.

Nejnovějšího filmového přepisu se ujal klasik polské kinematografie Jerzy Kawalerowicz, jenž se soustředil zejména na komorní výjevy, dokládající smýšlení jednotlivých postav. Předestřel však i velkolepé masové scény, spojené zejména s krutostmi odehrávajícími v obrovitém, do posledního místečka obsazeném amfiteátru. Pokusil se spojit dávný příběh s dneškem: úvodním záběrem je kruhový objezd Kolosea (symbolu všech míst, kde umírali první křesťané, pronásledovaní zlobou císařů i zfanatizovaného davu), posledním pak příchod apoštola Petra zpět do zvlčilého města, z něhož chtěl původně prchnout, ale zastavil jej Boží hlas. Vrací se totiž do současného Říma...

Jenže těžkopádné fráze a sentimentální symbolika nahrazují zevrubnější přiblížení někdejší mentality. Pozorujeme až téměř směšné vyznění těch scén a motivů, těch rozmluv, které v ukázkově názorné ilustraci chtějí předvádět střet dobra a zla. Odtud povstávají zkamenělé výrazy tváře, ať již chmurně odhodlané, prodchnuté vírou či naopak zavilé v potěše z páchání špatných skutků. Tradičně bezbarvá je ústřední milenecká dvojice, sázející jen na vnější atributy (andělsky nevinná dívka a voják, procházející vnitřním znovuzrozením), omezená na sladkobolné pohledy a vzdychání, případně na ráznost jednání pramenící spíše ze zoufalství než odvahy. Okázale obdivné převzetí dávných klišé, která filmu dominují, se nakonec stává zhoubou celého ambiciozního projektu.

Je zajímavé, že údaje k prvotnímu křesťanství lze čerpat téměř výhradně z děl křesťanských apologetů. Skoupost pohanských autorů na podrobnější údaje je natolik výrazná, až vzniká dojem, že křestané byli vnímáni jako nedůležitá, podivínská sekta, jejímž největším zločinem bylo, že se odmítala klanět císařskému kultu, působila ilegálně, a byla tudíž vnímána jako rozkladná - proto ji s větší či menší intenzitou stíhalo pronásledování. Historik náboženství Mircea Eliade vysvětluje: "V očích úřadů bylo křesťanství vinno nejen atheismem a urážkou majestátu, ale bylo podezřelé i z různých zločinů, od orgií a krvesmilstva až po vraždění dětí a antropofagii. Pro pohanskou elitu byla podstata křesťanské theologie - vtělení spasitele, jeho utrpení a zmrtvýchvstání - jednoduše nepochopitelná."