A taky mi ještě připadá, že jste vzácně stálá: vlastně jste za léta vystřídala jen dvě divadelní angažmá.
Měla jsem to štěstí, že jsem se hned za studií, ve 2. ročníku na konzervatoři, dostala do Činoherního klubu. Tenkrát se snad ani nedalo dopadnout líp. Bylo to skvělé divadlo, pořád tam bylo na koho se dívat a od koho se učit. Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych odtamtud odešla. Jenže atmosféra, myslím mezilidské vztahy, tam stále houstla a houstla, takže z toho logicky vyplynul můj druhý krok do Divadla Bez zábradlí. Dnes jsem za něj vděčná.

Při probírání vašich rolí jsem shledala i věrnost ve vztahu k určitým režisérům - či možná režisérů k vám. Ve filmu jste začínala s Kleinem a Bočanem, s nimiž se stále setkáváte. Totéž s Menzelem: váš první divadelní úspěch byl v komedii Tři v tom v jeho režii, jeden z nejnovějších, opět v jeho režii, v Sladeových hrách. Je to tak?
Asi je to pravda. K jmenovaným bych přiřadila ještě Zdeňka Zelenku. Musím ale při tom vzpomenout, že s Jiřím Menzelem jsme se dopracovali od prvotního házení bot - on je po mně házel a já jsem plakala - až po určité přátelství a porozumění. Alespoň doufám. Na divadle jsem s ním dělala už šest nebo sedm inscenací, Od Tři v tom až po Další roky ve stejnou dobu.

Když už o něm mluvíme, nepřijde vám líto, že Menzel zanechal filmu, že se s tímhle bytostně filmovým režisérem potkáváte pouze v divadle?
My jsme se ale u filmu s Jiřím Menzelem jednou potkali - u Žebrácké opery. Ale já pevně doufám, že film neopustil. Je jenom složitější doba, ale věřím, že ještě něco točit bude. Moc bych si to přála.

Při té klidné, pohodové kariéře a stálosti ale osobně působíte temperamentně. Jak byste se sama charakterizovala?
Možná jsem opravdu klidnější, protože se vybouřím na jevišti. A pak ještě doma ve výchově dětí - to by vám spíš řekly moje holky, nebo by mohl vyprávět manžel. Sama bych to nehodnotila.

V Divadle Bez zábradlí hrajete ve dvou Sladeových hrách Každý rok ve stejnou dobu a Další roky ve stejnou dobu, mimořádných už v tom, že je to jeden příběh na pokračování. Co pro vás znamená role Doris?
Obě hry pro mě mají stěžejní význam. Titul objevil Karel Heřmánek a kupodivu jsem tu roli vyfasovala já. Je to elegantní hra, nad věcí, ironicky a přitom milosrdně popsané vztahy mezi partnery. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala. Časové rozpětí je pro herečku v mém věku snové - od 35 do 75 let! Je to geniálně napsaná hra. Ve dvanácti zastaveních obsahuje celý život se všemi plusy a mínusy. Je o životě, o osudu, o všem. Říká se, že Slade už nic lepšího nenapsal. Něco takového se asi podaří jenom jednou. Můžu jenom děkovat Bohu, že si Jiří Menzel s Karlem Heřmánkem vybrali mě. Je to pro mě bezvadná volba a ohromné štěstí.

Vypadá to, že nemáte čas marně toužit po nějaké roli. Nebo na nějakou nedostižnou čekáte?
Musím říct, že ne, jen to nechci zakřiknout. Kromě toho, co už jsem řekla, budu ještě na začátku roku točit krásnou klasickou detektivku se Zdeňkem Zelenkou. Tam bych měla hrát ženskou, která všem v okolí organizuje život, takže zase něco jiného. Nemám si na co stěžovat. Také v divadle mám snad před sebou pár projektů, ale dokud nejsou jisté, nechci o nich mluvit.

Do mnoha rolí si herec nese své vlastní, osobní zážitky a zkušenosti. Jak to ale děláte se svými stařenami?
Tak třeba Doris dospěje k pětasedmdesátce. Když na Sladeově hře byli moji blízcí, říkali, že tam vidí spoustu zralých žen z naší rodiny. Člověk asi intuitivně sbírá jejich gesta a chování. Role starších žen mi dělají čím dál menší problém.

Za třicet, čtyřicet let - jako když je najdete!
Když uvážím, že mé babičce je letos sto let, tak si myslím, že mám ještě nějakou chvíli před sebou.

Z domova jste si přinesla určitý model rodiny, který se - aspoň navenek - promítá i do té vaší současné. Třeba: byly jste dvě holky, vy taky máte dvě dcery. Uplatňujete zkušenosti z dětství i "u Brabců"?
Myslím si, že člověk, ať chce nebo ne, má minulost v sobě zakódovanou. Takže předobraz své rodiny - mimochodem to byla rodina, ze které se neutíkalo -, si nesu v sobě, ale čím dál tím víc pozoruji, že uplatňuji i věci, které mi v mé původní rodině byly nepříjemné. Třeba ve výchově.

Co dělá Terezka dnes?
Má výtvarné sklony, je prvním rokem na reklamní grafice, hezky kreslí. Naštěstí se nepouští do žádných hereckých uměleckých aktivit. Je dosti dynamický tvor, tenhle obor se k ní hodí. Teď se ovšem zmítá v pubertě. A Markéta k ní taky rychle spěje. Takže mě asi čeká hlavní zatěžkávací období.

Je pro vás domov důležitý?
To je jasné - alfa a omega. Myslím si, že nemít tohle zázemí, asi bych nedělala to, co dělám. Všechno by zřejmě bylo daleko hysteričtější. Nestála bych o to, aby těžiště mého života leželo jenom v práci.

Mluvíte s manželem o svých rolích?
Někdy. Jeho úsudek je pro mě hodně důležitý. Moc si vážím jeho pohledu, který nikdy nejde po povrchu. Když o tom, co dělám, řekne, že je to v pořádku, věřím tomu. Ale že bychom se navzájem podíleli na práci toho druhého, to ne.

Je těžké pro půvabnou ženu být pořád vdaná za jednoho chlapa?
Je to velká škola pro oba; v případě naší rodiny vlastně pro všechny čtyři. Ale když to vidím okolo - dvojice se rozvede a oba inklinují zase k tomu, co měli doma, a řítí se do stejné situace - tak nevím, nevím, zda bych o něco takového stála. Ale ještě nejsme u cíle. O tom budeme moci mluvit při té stovce.

Vzpomenete si někdy na své amatérské začátky, na divadlo Křesadlo? Co vám to dalo pro profesi a pro život?
Hodně. Nejdřív jsem chodila do dramatického kroužku k paní Vildové a když jsem se v pubertě vinou různých okolností ocitla mimo všechny školy, o které bych měla zájem, objevilo se Křesadlo. To byla pro mě meta a záchrana. Byla tam skvělá parta. Ti lidé mají velkou cenu dodnes. V tý blbý době, která tenkrát panovala, to byla hezká léta. My jsme se dokonce dostali do Německa na festival. Pro mě to bylo první přejetí hranic. S některými lidmi z Křesadla se stále potkávám. Hodně jich zůstalo u divadla nebo v kultuře.

A závěrem jednu sezónní: Těšíte se na Vánoce?
"Vánoce slavíme, to se nedá okecat, Ježíšek přijít musí. Holky na tom stále trvají." Ale teď vážně. K našim vánočním zvykům patří i to, že vždycky jezdíme na prodloužený víkend do Vídně. Tamní výzdoba a atmosféra je úžasná, jsem zvědavá, jestli to vůbec někdy dojde k nám. To, co se děje před radnicí - že v každém průjezdu je opravdický stromeček s ozdobami a nikdo ho nerozmlátí a neočeše, všichni popíjejí punč a přitom není nikdo opilý, lidé jsou na sebe milí. To je přece úžasné. Tu atmosféru máme rádi a je to taky jedna z mála příležitostí v roce, kdy jsme od rána do večera všichni čtyři spolu. Takže vždycky jednu z adventních nedělí jedeme tam. A na Štědrý den býváme u manželovy maminky nebo je moje maminka u nás, je nás vždycky hodně a je to fajn.

AGÁTA PILÁTOVÁ