S koncem roku 2001 skončila i Druhá tráva, kapela, která se stala pojmem nejen v českých poměrech a nejen mezi bluegrassovým publikem. Zpěvák Robert Křesťan tehdy rozchod vysvětloval "únavou materiálu" a lehkou ponorkovou nemocí uvnitř skupiny. Asi to nebylo až tak hrozné, protože personálně velmi příbuzná formace se pár měsíců poté opět sešla ve zlínském studiu Iva Viktorina. Výsledkem je první (!) sólové album bývalého lídra Druhé trávy, kolekce jedenácti převážně Křesťanových písniček, nazvaná 1775 básní Emily Dickinsonové.

Ani posluchači, kterému česká country scéna nic moc neříká, zřejmě nezůstalo utajeno, že v Robertu Křesťanovi máme už od dob Poutníků originální zpěváckou osobnost, navíc schopnou psát silné písně a zralé texty. Dosud nikdy však Křesťan nestál tak v popředí. Jistě, muzikantů, jako jsou banjista Luboš Malina, hráč na dobro Luboš Novotný či bubeník Miloš Dvořáček, si nelze nepovšimnout ani na sólové desce jejich "pokrevního bratra", ale vesměs jsou tu přítomni spíš jako citliví doprovodní hudebníci, podřízení zpěvákovi a tomu, o čem svým poněkud drsně hladícím hlasem vypráví.

Křesťanovy texty se vůbec vyplatí poslouchat - pokud možno velmi soustředěně. Obsahují řadu biblických symbolů a literárních odkazů; koneckonců album nese už ve svém názvu jméno americké básnířky druhé poloviny 19. století (k napsání titulní písně prý Křesťana inspirovala spisovatelčina fotografie na obalu výboru z její poezie). Naštěstí zpěvák své texty intelektuálně nezahltil ani nepřeslovíčkoval, i těm odkazy nejnabitějším (Na španělských schodech, Třináct pravd) se můžete oddat bez encyklopedií a slovníků. Je to dáno i tím, že Křesťan je textařem pokorným - dobře ví, že slova musí sloužit písním, nikoli naopak.

Jistě ne náhodou se většina písniček na albu nese v pomalejším tempu. Právě v takových polohách je sólový Křesťan nejsilnější, právě v takových polohách nejlépe vynikne jeho posmutnělý zpěv i sdělení, které posluchačům nabízí.

MILAN ŠEFL