Atmosféra měsíce prosince neobvykle silně útočí na naši jinak dobře utajenou emocionalitu. V průběhu roku je citovost účinně tlumena pragmatickým během všednodenního života, doba vánoční jitří ale naše city audiovizuálně, tedy zvukem i obrazem, abych to řekl filmařsky. Do uší se nám řinou líbezné, povznášející i duši rozdírající melodie. Naše oči v pochmurných dnech a dlouhých temných večerech touží po světle a upínají se k mihotavým světlům svíček. Leckomu z nás se stýská, i mně, ani často neví po kom a po čem; - moje dcera říkávala, že se bojí a neví čeho. Asi nám bývá teskno po dětství a mládí, po mamince, po dobrém člověku, po útulnu, lásce a jistotném bezpečí a bojíme se samoty s opuštěností. A to i když žijeme mezi lidmi. Nemálo z nás se proto na konec roku příliš netěší. Je to doba zastavení, obrácení se do svého nitra, která mě vždycky ponouká udělat inventuru obsahu svého dosavadního životaběhu. Obraz to nebývá vždy útěšný.

Často si vzpomenu, že jsme jako děti v tomto období, i z výše popsaných důvodů, víc plakávaly. Jedna severovýchodočeská babička mi ve filmu o svém životě říká: "Já bych to všechno sepsala a to by se to četlo a to by se brečelo!" Za mého dětství bývalo méně pláče, kterého je dnes více - toho sebelítostného, vyděračného, vzteklého a více bylo takového, kterého je dnes méně - toho úzkostného ze strachu o mámu a tátu, i z radosti, že je oba mám. A taky z dojetí nad krásou lidských vztahů a pohnutých osudů, z velkých činů i vzrušujících zážitků z jímavé četby či hudby. Takový pláč očišťuje, osvobozuje a život zkrášluje. A působí stejně terapeuticky jako smích. Taky, abych nezapomněl, jsem brečíval po výprasku březovou metlou. Po tom spravedlivém i nespravedlivém. Za ty spravedlivé bych se i dnes přimlouval. Jsou projevem odvážné rodičovské lásky, přinášejí dětem úlevnou jistotu a působí očistně.

Doba vánoční a konce roku uvrhne lecjakého závislého workholika do samoty se sebou samým, leckdo, kdo je sám, si víc uvědomí, jak potřebuje ostatní. Nebude asi málo těch, kteří sáhnou po poháru ohnivé vody. Zvolím asi jinou terapii. Jako je na světě lépe milujícím než milovaným a větší radost přináší dávání než dostávání, tak se i já vydám "sobecky" za svým štěstím: až provedu zmíněnou vánoční inventuru, tak opustím nehostinné prostory svého já, přestanu se zabývat sám sebou a začnu opět naslouchat příběhům ze života druhých.