Nedá mi to, abych na přelomu kalendáře nepřipomněl jednu pozoruhodnou prosincovou zvláštnost. Spočívá v tom, že Mikuláš a vánoční Ježíšek jsou jedny z mála populárních postav, jejichž obecná známost se nezrodila tím, že by dotyční vystupovali v nějaké pravidelné televizní show.

Jejich věhlas a obliba u věřících mají hluboké a úctyhodné zázemí, které souvisí s vírou a s vědomím jejích kořenů. Ovšem značnou autoritu mají oba "prosincoví donátoři" i v řadách ateistů. Je zajímavé, že tato popularita u nevěřících pochází ještě z dob notně předtelevizních. Tedy z časů, kdy na vzhled obou jmenovaných neměli podíl vizážisté a o jejich věhlas se nestarali žádní manažeři. Natož celé agentury.

Mikuláš i vánoční Ježíšek si udrželi u nejširší veřejnosti trvalou oblibu. Bude to možná i tím, že hojně rozdávají dárky dětem. Navíc představují tradici, kterou nevyvrátil ani Děda Mráz, a domnívám se, že se to nezdaří ani Santa Klausovi. Řečeno novodobou terminologií - děti jsou cílovou skupinou, která má nemalý vliv na hlasování v žebříčcích popularity. A právě u dětí jsou Mikuláš s Ježíškem ve značné oblibě - televize netelevize. To se může zdát k neuvěření všem mediálním odborníkům, kteří se snaží hledat výklad veškerého dění jen a jen zkoumáním dopadu novin, rozhlasu a televize.

Jinak ovšem i u nás platí výrok jednoho amerického herce, který prohlásil, že "Kdo nevystupuje v televizi, jako by ani nebyl." Netýká se to jen herců, ale dokonce i psychologů a psychiatrů. Ti z nich, kteří se objevují na televizní obrazovce, jsou veřejností bezděky vnímáni jako ti nejlepší, i když to nemusí být vždycky pravda.

Podobně není řečeno, že právě ty slečny, paní či pánové, kteří prezentují v televizi předpověď počasí, jsou automaticky těmi nejzdatnějšími meteorology. Některé z nich znám a vím, že jsou si toho vědomi, což slouží k jejich cti.

Horší je, když někdo, jehož tvář se vyskytuje na obrazovce pravidelněji, uvěří tomu, že už to samo o sobě ho povyšuje nad ostatní lidi - a začne se podle toho také chovat. Takovým jedincům bych přál, aby jejich pocit výjimečnosti byl někdy konfrontován s jedním mým známým. Ten se zásadně nedívá na televizi. Netvrdím, že je na tom něco příkladného, ani následováníhodného. Jen věcně konstatuji, že televize je mu šumafuk. Abych ho aspoň trochu blíže představil, uvedu, že to není žádný poustevník v odlehlé chýši na samotě. Naopak - je to společenský člověk a vzdělaný lázeňský lékař. Navíc je i autorem tří úspěšných knížek. Protože se před veřejností netají svou naprostou televizní abstinencí, dovrším jeho kratinkou vizitku tím, že uvedu i jeho jméno - doktor Juraj Čelko.

Když v lázních, kde pracuje, byl na návštěvě ministr kultury, dostal pan doktor Čelko za úkol ho přivítat. Posléze se o to také pokusil. Vzápětí se však dověděl, že uctivě potřásl rukou ministrovu šoférovi. Jak se mi tento lázeňský lékař svěřil, jindy se zase dostal do kuriózní situace ve chvíli, kdy vyšetřoval populární televizní herečku. Řekla mu, že na jevišti jí luplo v kříži. Zvědavě se jí otázal, proč na tom jevišti byla a co tam vlastně pohledávala.

Uznejte, že po vyslechnutí takové otázky nelze mít hlavu v oblacích. Výsledek je pak nanejvýš zdravý: směruje člověka k tomu, aby stál nohama na zemi. A aby si uvědomil, že opírá-li někdo své sebevědomí především o to, že je známý z televize, případně z jiného média, je to kvalifikace dosti ošidná. Perfektně to vyjádřil před časem Jan Jařab, který je zmocněncem vlády České republiky pro lidská práva. V neziskovém časopise Mosty publikoval zajímavou úvahu o pofidérnosti toho, když něčí věhlas spočívá především v tom, že je mediálně známý.

V této souvislosti uvedl Jan Jařab následující příklad ad absurdum. Cituji: "Trestanec Kajínek i soudce nejvyššího soudu Šámal mají co do činění s justicí, přičemž laikům je z těchto dvou stokrát známější Kajínek. Z toho ovšem neplyne, že by Kajínek byl vhodnějším ministrem spravedlnosti."

Pro lázeňského doktora Čelka by Kajínek tento "náskok" neměl. Na rozdíl od drtivé většiny z nás, jimž se podoba tohoto odsouzeného vryla do paměti právě z různých televizních záběrů, pan doktor Čelko ty záběry neviděl.

Jak už jsem naznačil, nehodlám nijak glorifikovat skutečnost, že tento můj známý se nedívá na televizi. Je to jeho volba - podobně jako je moje volba, že já se na televizi dívám, ba dokonce v ní občas i vystupuji. Přesto - nebo právě proto - pokládám za navýsost užitečné, že mezi námi ještě pořád jsou lidé, jako je pan doktor Čelko. Ač si to možná ani neuvědomuje, nepůsobí pouze jako lékař lázeňský, nýbrž je i cenným terapeutem pro každého, kdo by mohl padnout do zrádných tenat pouhé mediální popularity - a z ní vyplývajících ošidných pocitů pýchy. Ať už jde o umělce, o politika nebo o moderátora.

Někdy tu prospěšnou službu pro "posazení na zem" mohou sehrát lidé jako obrazovkově abstinující doktor Čelko. Jindy tam může nečekaně zapůsobit celník sousedního státu. Tím se dostávám k zážitku, který mi vyprávěl novinářský kolega. Svého času doprovázel na cestě do Německa jednu naši zpěvačku, kterou na hranicích požádal německý celník o otevření kufru.

Ohradila se: "Víte, kdo já jsem?!"

Německý celník v klidu a slušně odpověděl: "To opravdu nevím. Ale můžu vám říct, kdo jsem já. Celník. A tak mi prosím ten kufr ukažte."