Herce (jenž zaujal především v titulech Larse von Triera) a v posledních letech rovněž pak režiséra Jeana-Marka Barra si pamatujeme z několika dramat, v nichž podrobně obhlížel milostné vztahy, vystavené podezíravým postojům okolí. Nebylo důležité, zda si zvolil konflikt s přistěhovalci v dnešní Francii (Milenci) nebo nesnášenlivě prudérní ovzduší amerického venkova (To je mé tělo) - pokaždé se soustředil na tíživý dopad předsudků, které ubíjejí opravdovost i průzračnost citů.

Nejnověji se Barr představuje snímkem Blažené bytosti, který se z jeho dosud soumračných průhledů značně vymyká. Natočil satirickou komedii dotýkající se hned několika okruhů lidské existence - začíná upjatým stavovským zařazením, pak se zabývá relativitou duševní normality a posléze spěje k porovnání rozdílných kultur.

Blažené bytosti budou stěží patřit k čelným položkám Barrovy tvorby. Nezastírají notně tezovitou polohu: Barr, režisér i herec v jedné osobě, zachycuje přerod upjatého amerického manažéra Jacka Lesterhoofa v "přírodně" otevřeného člověka. Stačilo, aby se jeho kroky proťaly s podivuhodným pábitelem Maximem (Romain Duris), od něhož přijme nejprve tlumočnické služby a pak svérázný doprovod, aniž by tušil, že tento spontánně výstřední chlapík před nedávnem utekl z blázince. Společně se totiž vydají až do Indie, kde přetvářky neznalý Maxime hledá svou vysněnou lásku, od počátku respektován jako duchovně svébytná bytost, která se tamějším rituálům nemusí přizpůsobovat, zatímco "osvícený" Američan se paradoxně (a přitom marně) snaží právě o niterné splynutí s indickým prostředím.

Díky svému posunutému vnímání dokáže Maxime - jistě naplňuje biblický příměr o blahoslavených chudých duchem - vidět svět takový, jak jej běžný civilizovaný člověk už dávno nevidí. Barr to předvádí zejména na doslovném přijímání reklamních sloganů, které na pocestné útočí z každého rohu a které Maxime přijímá jako realitu. Parodována jsou i neuvědomovaná jazyková klišé, okázale užívaná v rozmluvách. Demaskovány jsou běžné životní stereotypy, jejichž prázdnotu již ani nepozorujeme. A přinášené postřehy jsou úderné i nápadité.

Barr se snaží dosáhnout jakéhosi naivizovaného vhledu, ale jen některá zjištění si uchovávají zamýšlenou hodnotu. Okamžikem, kdy doposud sebejistý Američan ztratí svůj příčesek a na jeho hlavě se odhalí lysina, se začíná odvíjet jeho postupné procitání, které posléze vede k zavržení dosavadní existence a k převzetí nové identity, tentokrát indické. Je v tom skryt paradox: zatímco Maxime zůstává stále svůj a ani na okamžik jej nenapadne, aby se něčemu či někomu přizpůsoboval, Američan stále jako by potřeboval nějakou berličku, která by jej vhodně směrovala. Je to snad daň civilizaci?

Vyprávění je poskládáno rozpačitě, kolísá mezi naivistickou poetikou řekněme Amélie z Montmatru či ještě dávnějších Etaixových komedií na jedné straně a současně podobenstvím o nevyzpytatelném lidském údělu. Obsahuje jednou nápadité, jindy poněkud plytké výpady vůči spotřební společnosti; naopak indické prostředí se málokdy vymaní ze zajetí turistických pohlednic. Výsledný obraz je tak místy povrchní, dokonce snad zmatený, protože není schopen zacílit zvoleným směrem a vybíjí se v těkání po různorodých pobočných motivech. Přesto zůstává v mnohém inspirující: osvětluje cestu, kterou ještě zbývá projít.