Neděle 5. 1. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
premiéra 29. prosince v 8.04, repríza 2. ledna v 0.04

V 80. letech minulého století byla v rámci výzkumu kosterních pozůstatků významných českých osobností prohlédnuta i dobře zachovalá kostra Rudolfa II. týmem profesora Emanuela Vlčka z Národního muzea v Praze. Ukázala nepochybné znánky luetické ostitidy, což je syfilitický zánět kostí, projevující se zejména na dlouhých kostech dolních končetin. To zřejmě způsobovalo Rudolfovi v pokročilejším věku potíže při chůzi. Při nevázaném způsobu jeho života by bylo spíš překvapení, kdyby se císař syfilidou dřív nebo později nenakazil.

Na konci 16. století byla příjice velice častou nemocí, na začátku téhož století byla v Evropě dokonce pandemií. Rudolf svou "francouzskou nemoc" určitě tajil, takže nejsou zmínky ani o tehdy obvyklé léčbě rtuťovými vtírkami. Syfilitické onemocnění v jeho době obvykle rychleji než ve stoletích pozdějších vyúsťovalo v progresivní paralýzu, ve čtvrté stadium, které postihuje převážně přední mozek.

V prvních lednových dnech roku 1612. měl Rudolf na stehnech tak velké a citlivé abscesy, že měl potíže nejen při chůzi, ale nevydržel ani sedět při audiencích. Zdá se zcela nepravděpodobné, že by v tomto stadiu sbor císařových osobních lékařů neměl stále tušení o tom, že císař je nakažen syfilidou a že jeho potíže s touto chorobou souvisí přímo těsně. Okolkování lékařů s objasněním diagnózy a s jejím zveřejněním nebylo zřejmě způsobeno jejich nejistotou, ale ohledem na "tajnost" nemoci, respektovanou obzvláště přísně u pacientů vysoko společensky postavených.

Rudolfovi lékaři vše tušili. Samozřejmě že neznali tuto chorobu jako současní venerologové a nevěděli si rady s jejím léčením, ale už v prvních lednových dnech roku 1612 pochopili, že císařova nemoc pokročila do stadia, ve kterém jejich kontrole uniká a stává se nezvládnutelnou. Císařův stav se zhoršoval tak rychle, že to bylo nápadné i náhodným pozorovatelům, kteří neměli k dispozici žádné podrobnější informace. I Mikuláš Dačický z Heslova si všiml, že císař stonal nedlouho. Lékařská zpráva z 9. ledna 1612 přisuzovala Rudolfovi II. nejvýše tři dny života a znamenala vlastně rozsudek smrti. Ve zprávě se hovořilo o špatné funkci plic a jater, o vodnatelnosti a nádorech na nohou, a ti, kdo se ocitli císaři nablízku, se mohli přesvědčit, že Rudolf II. skutečně pracuje k smrti. Po mnoha zkušenostech s císařovým častým a mnohdy velmi zlým churavěním přicházel nyní konec velmi neočekávaně. Pravděpodobně už 9. ledna císařovi lékaři rozpoznali první neklamné příznaky sněti a tím se také utvrdili v názoru, že jeho smrt je neodvratná. Lidé v souvislosti s Rudolfovým onemocněním kladli jedinou otázku: Jak dlouho bude císařův boj se smrtí trvat?

Ještě 18. ledna sice podepisoval nějaké dokumenty, ale brzy nato upadl císař do deliria. Datum: 19. ledna 1612. Následujícího dne se Rudolf časně ráno na chvíli probral k vědomí a s jeho souhlasem k němu nejvyšší komorník Pruskovský povolal pátera Jiřího, kazatele z chrámu sv. Víta, aby císaře vyzpovídal a podal mu naposledy svátost oltářní. Kněz pobyl u císaře přibližně půl hodiny, nikdo se však bezpečně nedozvěděl, zda se císař rozloučil se světem jako věřící katolík, ačkoli právě tato otázka mnoho čelných katolických politiků ještě dlouho potom trápila. Mezi šestou a sedmou hodinou ranní si císař nechal převléci čistou košili, a krátce nato vydechl naposledy.