Ve druhé polovině devadesátých let rockové stálice u nás i v zahraničí zkoušely nový zvuk, novou image i nový slovník - chtěly ty mladé doběhnout. Jenže postupem let většina z takto experimentujících kapel zjistila, že začínat takřka od nuly je počínání problematické, že rizika ztráty publika i charakteristického soundu mohou podstoupit jen ti nejinvenčnější chameleóni typu Davida Bowieho. A tak jsme nyní svědky návratů: tu ke "kořenům", tu ke "starým dobrým XY". Takové návraty nemusejí nutně znamenat nic špatného - v mnoha případech jde dokonce o ten nejlepší nápad, na jaký mohli dotyční přijít. Také jedna z nejlepších českých kapel všech dob se na svém novém albu vrací - v jejím případě jde o návrat k (ne)obyčejnému rockovému písničkářství. Desku Lucie pojmenovala na počest stejnojmenné rytiny Václava Hollara - jako by tím "kočičím" titulem chtěla upozornit, že hodlá zopakovat úspěch dodnes nepřekonaného alba Černý kočky mokrý žáby z roku 1994. Zpěvný singl Daniela leccos naznačil: přestože tu píseň posloucháme denně už hezkých pár měsíců, není oposlouchaná. V podobném testu síly a nevtíravosti písní bychom však zřejmě uspěli i s několika dalšími skladbami z alba Dobrá kočzka, která nemlsá (což za nás jistě obstarají česká rádia). A tak se na zdejším rockovém trůnu asi v nejbližší době nic nezmění. Pánové Koller, Kodym, Dvořák a P. B. Ch. si ten post drží s obdivuhodným přehledem.