Zvyklo se říkat a psát, že Michael Kocáb v devadesátých letech vyměnil hudbu za politiku. Nikdy to tak zcela neplatilo: talentem z nejobdařenějších českých muzikantů za tu dobu několikrát oprášil Pražský výběr, vyprodukoval album své dcery, spolupracoval s Hapkou a Horáčkem i se svým žákem Tomášem Kymplem... Pravdou však je, že Kocábovy návraty do nahrávacích studií a na koncertní pódia byly spíše příležitostné a poněkud nesystematické, což nyní dotyčný hodlá zásadně změnit - prvním z dlouhé řady slibovaných projektů je jeho nové sólové album, nazvané mnohoznačně Za kyslík. Kocáb s ním přichází čtrnáct let po své debutové písničkové sbírce Povídali, že mu hráli, která se - paradoxně - dosud nedočkala reedice na CD.

Za kyslík je nesmírně ambiciózní projekt, plně potvrzující slova samotného Kocába, že nehodlá muzikantsky ustrnout. Využití takřka neomezených možností domácího studia i nejmodernějších prvků současné taneční hudby (jak je postupně vstřebával z cédéček svých dcer a studentů) by však působilo násilně, ne-li směšně, pokud by Kocáb zmíněné "zdroje" nekonfrontoval s vlastní skladatelskou invencí. Naštěstí právě to se stalo: z alba slyšíme typický Kocábův rukopis, třebaže důvtipně přizahalený futuristickým zvukovým kobercem. Účelně působí také vstupy přizvaných hostů; ať už Kocáb sáhl po členech své rodiny (dcera Natálie, syn Michael), spoluhráčích z Pražského výběru (Michal Pavlíček, Vilém Čok) nebo po zpěvácích, s nimiž dosud neměl tu čest (Dan Bárta, Zlata Kinská), vesměs měl šťastnou ruku.

Zatímco vyznění vzpomenutého Kocábova sólového debutu výrazně ovlivnily texty Michala Horáčka, Za kyslík přináší bezmála výhradně sdělení samotného autora. Lidé, o kterých Kocáb v písních vypráví, jsou mátožnými postavičkami, plahočícími se naším zkomerčnělým světem - ať už je to v obchodním domě ztracený intelektuál (v písni Tržní den) či chlapík, který si se slevou koupí vlastní pohřeb (Hřbitov). Jistěže to nejsou texty dvakrát veselé ("dumky a žalozpěvy zahořklé, zatrpklé, zakyslé" - charakterizuje album M. K. v bukletu), nelze je však přijímat zcela vážně, bez povědomí o míře nadsázky, s níž textař pracuje.

Se smrtelnou vážností neberme ani album jako celek: Kocábův jízlivý, velice často sebeironický úšklebek je totiž cítit za každou notou, za každou zvukovou smyčkou. Jako kdyby se Kocáb v osmačtyřiceti letech vyrovnával s přidrzlým muzikantským dorostem - má tomu potěru ještě co nabídnout.

MILAN ŠEFL