Lenny zprvu protestuje, ale když robátko poprvé dostane do ruky, je nadšený, rozplývá se, okamžitě vymýšlí jména... a posléze se jme hledat bilogickou matku dítěte. Po řadě peripetií ji vypátrá, jenže vyjde najevo, že je to prostitutka a příležitostná pornoherečka Linda (Mira Sorvinoová získala Oscara), která si jeho návštěvy vykládá zcela jinak, než jak jsou myšleny - nejprve jej považuje za dalšího zákazníka a poté za podivného zvrhlíka, který ji stále pronásleduje.

Tentokrát je větší pozornost než hlavnímu hrdinovi věnována jeho vztahu k prostitutce a snahám o její "polidštění". Mira Sorvinoová v roli prostitutky uhájila rovnocenný part, dovedně balancující na hranici sexuální dráždivosti, jak ukazuje její chování i zařízení bytu. Vytváří tak prostor pro Allena, jenž předvádí nesčetně variací Lennyho rozpaků, zprvu mylně dešifrovaných.

Allen si tropí nezastřenou švandu ze sladkobolných historek tohoto ražení, ale navíc přidává i svérázné vypravěčské ozvláštnění. Veškeré dění totiž komentuje ve starořeckém divadle maskovaný chór, který celý příběh nejprve uvozuje hromadnou recitací jako bezmála předzvěst antické tragédie. Glosuje jednotlivé zápletky a varuje před nimi. Ač jsou scény s chórem umístěny do skutečného antického divadla, jeho někteří aktéři (náčelník sboru, kterého představuje F. Murray Abraham, ale také někteří další prominenti) se ocitají v Lennyho blízkosti v Americe a radí mu či naopak varují. Posléze se i Lenny ocitá v antických protorách, takže obě roviny se dokonale prolnou, dovedeny ve všech motivech k žádoucímu zakončení.

Mocná Afrodité nemá průkaznost nejlepších Allenových děl jako Annie Hallová, Manhattan či zejména Manželé a manželky, pitoreskní události i postavičky nahlíží prizmatem romantické komedie, podle jejíchž principů musí nakonec vše šťastně skončit. Allen tak vytvořil další ze série filmů, která se spíše zabývá magií kina, jeho stereotypů, zkoumá dopad zcizovacích efektů nejen v postupně sílící, ale stále laskavé ironii, ale také v komentování příběhu jakoby "shůry" prostřednictvím chóru. Vypravěčsky není film nejobratnější, ani dlouhé krouživé jízdy (třeba při debatování v reastauraci) neohromí promyšleností každého pohybu. Allen se omezuje jen na všední registrování jednotlivých situací, jakkoli vtipně rozehrávaných. Prokazuje, že je stále mistrem ve zprostředkování paradoxů i trapasů; obrazně lze říci, že Allen mistrně ovládá své taneční kroky, avšak předvádí stále tytéž variace.

Někteří autoři se snažili hledat polehčující okolnosti, např. Vladimír Mlčoušek napsal pro Film a divadlo: "Sklon k trochu krutému, ´pivnému´ humoru, vulgarite, dejovej konštrukcii, niekedy aj k očividne vymysleným postavám bol na mnohých miestach vyvažovaný neošúchanými komickými postavami, vtipnými dialogmi a situáciemi, ktoré ako jeden z ojedinelých pokusov o ĺudovú filmovú veselohru stoja za pozornosť." Pavel Melounek v Zemědělských novinách konstatoval: "I když se Jakubiskova Nevera po slovensky rozhodně neztratí v letošní produkci našich studií, přesto nezbývá než poznamenat, že v minulosti jsme viděli rozhodně inspirativnější díla tohoto tvůrce."

Zdenka Červenková uzavřela svůj článek v Mladé frontě dovětkem, že film "není tedy absolutní tvůrčí katastrofou, ale také rozhodně ne velkým úspěchem." Jiří Strnad v Kině dokazoval, že vcelku líbivý lidový příběh se odvíjí tařka výhradně v prvním plánu a "používá poměrně laciných prostředků, občas doslova na hranici dobrého vkusu." Nejrazantnější postoj zaujal Jaromír Blažejovský v brněnské Rovnosti, když snímek označil za kinematografické monstrum a dovozoval, že jen ve stavu naprosté rezignace lze nalézat "cosi velkolepého v jeho obřadné pomalosti, nacházet jakési absurdní podtexty ve scénách prodchnutých dunící hloupostí."

Takže opravdovým překvapením zůstává, když bezmála jediným, kdo Neveru po slovensky přivítal, byl strážce ideologické čistoty Jan Kliment. V Rudém právu si pochvaloval, že Jakubisko konečně natočil skvělou lidovou zábavu, poučiv se ze zabloudění v krizových letech. Nedořekl již, co jiného měl nebohý tvůrce činit, když mu komunistický režim zakázal tři filmy naráz a navíc znemožnil celé desetiletí pracovat...

Středa 8. 1. 2003 NOVA - 20.25 hodin

Známý novinář Jack Taylor dostane jednoho dne nečekaně na hlídání svou pětiletou dceru Maggii, protože jeho bývalá žena odjíždí na týdenní svatební cestu s novým manželem. Lehkomyslný žurnalista nejenže zapomene odvést Maggii k exmanželčině sousedce Melanii, ale navíc sám přijde s dcerou pozdě do školy. Setká se tu s rozzlobenou Melanií, která má ten den důležité jednání, ale protože kvůli Jackovi Maggie i její syn Sammy zmeškali školní výlet, musí vyřešit problém co s nimi. Nakonec ji nezbývá, než vzít Sammyho s sebou, přestože její šéf děti nesnáší. Chlapec neúmyslně způsobí řadu potíží...

Režie Michael Hoffman. Hrají Michelle Pfeiffer, George Clooney, Charles Durning, Ellen Greene, Joe Grifasi a další.

Pátek 10. 1. 2003 NOVA - 22.10 hodin

Režie Bruce Beresford. Hrají Sharon Stone, Rob Morrow, Randy Quaid, Peter Gallagher, Jack Thompson a další.

Sobota 11. 1. 2003 ČT 1 - 20.55 hodin

Brooks natočil komedii, která vcelku dobromyslně rozebírá zákulisí jednoho filmařského kolosu, jeho pohled však postrádá jak sarkasmus, tak výmluvnější postižení sledovaných motivů. Ani smysl pro občas akcentovanou nadsázku (třeba Stevenova vyčerpávající pěší chůze do Spielbergova studia, provázená pohotovým komentářem z kolem jedoucího výletnického autobusu - "a zde vidíte člověka, který nedostal povolení vjet do areálu autem") není právě přesvědčivý, připomíná náhodně rozmístěné vtípky, zbavené souvztažnosti. Oproti jiným filmům na podobné téma (např. Altmanovi Hráči či Allenovy Celebrity) nedospívá Brooksův humor k očekávané škodolibé jízlivosti ani k hlubšímu vhledu do zvolené problematiky.

Snímek staví především na konfrontaci nezvyklých situací, iniciovaných Múzou, a marných protestech hlavního hrdiny, jenž stále neodbytněji přichází jak o své soukromí, tak o zavedené jistoty. Svou působivost čerpá i ze zapojení autentických osobností, které rovněž využívají služeb záhadné krásky a pochvalují si je. Jedná se jak o herce (Lorenzo Lamas), tak slavné režiséry (Rob Reiner, James Cameron, Martin Scorsese) - bohužel nezasvěceným divákům, kteří okamžitě nepostřehnou smysl nenápadných odkazů, zůstanou vděčné humorné situace utajeny. Např. Cameron, proslulý zejména Titanikem, si při odchodu od ní mumlá - už žádnou vodu, už žádnou vodu.

Režisér opakuje známou biblickou tezi o nutné činorodosti člověka - sám se přičiň a Bůh ti pomůže. Stejně pomáhá i Múza: ač sama nenapíše ani řádku, ač nevymýšlí zápletky, skutečně působí jako inspirace. Stačí její přítomnost, společná procházka či oběd, aby se nápady začaly doslova rojit. Brooks položil důraz na vybroušené dialogy, poněkud zmáhané sofistikovanou ironií a zdůrazňovanými paradoxy. Múza je jistě zdařilý oddechový film (a jelimánkovitě vyhlížející Steven je překvapivě rozvinut nejméně, dokonce se blíží k pozici katalyzátoru, který pomáhá uvádět do pohybu okolní dění); obratně, byť s jistou podřízeností výstavbovým konvencím rozehrává nezvyklé námětové zakotvení. Zajímavá je hudba Eltona Johna, vracející se v nekonečných, záměrně monotónních variacích ke klasicky znějícím melodiím pucciniovského ražení, přetaveným v elektrofonickém aranžmá.

Neděle 12. 1. 2003 ČT 1 - 17.05 hodin

Vstupovali jste při natáčení s režisérem do sporů?
Do sporů jsme nevstupovali. Návrh do televize jsem podávala já, Ludvík mu dal "štábní kulturu". Původně jsme plánovali pětadvacet dílů, zůstalo jich patnáct. Vypracovala jsem osnovu, Bedřich Ludvík napsal technický scénář a jeli jsme točit. Jestli došlo k nějakým sporům, pak pouze v tom, že já jsem chtěla ukazovat stromy živé s tím, aby je lidi dál hýčkali, kdežto Ludvík si byl vědom pohledu kamery. Takže točil i torza a stromy, které už nestojí. Nakonec jsem na něj dala.

* * *

Průvodcem cyklem je Luděk Munzar. I jeho jsem požádal o pár slov:

Prý vám během natáčení stromy hodně pomohly...
To nebylo poprvé v životě. Kdysi jsem četl různé knihy a pojednání o stromech a jejich síle, někteří lidé je objímají, prý i na Vysočině. Bylo mi to předkládáno jako informace k věření. Já zase předkládám tyhle informace dál.

Máte svůj osobní strom?
Během natáčení jsem zasadil několik stromů (postavil jsem i dům, jen ten kluk se mi nepodařil). A z těch letitých? Je to Špetlův buk ve východních Čechách, obrovský a urostlý strom, pod kterým stávám v údivu a ohromení. Je to strom, který o mně ví i to, co o mně nevědí ani moji nejbližší. A určitě mi dodává sílu.

Šel jste mu pak za to poděkovat?
Když jsem se k němu dostal, tak jsem ho objal a objímám dosud, ale ne jako bonmot. A televizní štáb mi dosvědčí, že při natáčení jsem k němu přiložil ruce a měl jsem pak úplně červené dlaně. To je můj strom a já vím, že tu bude i tehdy, až už tu nebudu já.