Již po páté se zásluhou Francouzského institutu v Praze konala přehlídka filmů vzniklých ve francouzské (ko)produkci. Jedenáct uvedených titulů se vyznačovalo tematickou i žánrovou šíří, vedle snímků vyprávěných s klasickou uměřeností byly zastoupeny i takové, které experimentovaly se způsobem vyjadřování. A nechyběl ani vynikající dokument Být a mít (uspěl i v nedávné soutěži o Evropskou filmovou cenu), věnující se charismatickému učiteli na zapadlé venkovské jednotřídce. Je pravda, že doprovodný text v programové brožurce ("program je důkazem o skvělém zdraví francouzské kinematografie") dosti přeháněl, přesto předvedené filmy ukazují jinou tvář tamější tvorby, než jakou známe z ojedinělých ukázek zabloudivších do českých kin.

Značný podíl zaujímají průhledy na multirasové soužití, zvláště s arabskou menšinou. Tohoto tématu se dotkl např. Kechichův film Voltairova chyba, sondující obtížné postavení přistěhovalců, marně se snažících zapustit hlubší kořeny. Neméně důležitá je podpora národních projektů, ať již vázaných k Palestině (Suleimanův snímek Boží zásah sonduje navenek všední život v abnormálních podmínkách, ovládajících Blízký východ) nebo k Iránu (proslulý režisér Abbás Kiarostami v Deseti přibližuje postavení žen, jak se odvíjí v desítce rozmluv mezi emancipovanou řidičkou a jejími různými spolujezdci).

K dávnější historii odkazoval jediný snímek, Dupeyronův Důstojnický pokoj, který se převážně odehrával na nemocničním pokoji v průběhu první světové války a líčil osudy vojáků s těžce zraněnou tváří, kteří se stěží vyrovnávali se svým zmrzačením. Ale i tento příběh se přiklonil ke komornější poloze, která se vymanila z rozmáchlejších výjevů. A právě komorní ladění dominovalo. Zpracování kolísalo od konverzačních komedií (Blancova satira Líbej, koho chceš) přes dobrodružné hříčky (Kůže anděla, Na rtech) až k psychopatologickým studiím záhad a nevyzpytatelných zákrutů lidské duše (např. filmy Dvě, Zkus si vzpomenout, Mléko lidské něhy). Převažoval sice zájem o obyčejné postavy, zdánlivě všední události, avšak často nahlížené ve zjednodušujících, tezovitých obrysech, s mondénním vypravěčstvím.

Podívejme se blíže na film Dvě, experimentálně vystavěnou koláž, paralelně načrtávající osudy dvou od sebe odloučených, citově poznamenaných sester Marie a Magdaleny (obě představuje Isabelle Huppertová). Film staví na výlučných motivacích i zápletkách, volně klouzaje časem i místy dění. Je obtížné vysledovat souvislejší dějovou linku, režisér jen předestírá stylizované výjevy s různě vymodelovaným sexuálním podložím. Režisér Werner Schroeter prezentuje řadu záběrů staticky jak malířské kompozice, vkládá časté recitace básnických textů (Zpěvy Maldororovy od Lautréamonta, Shakespearův Romeo a Julie), zařazuje útržky operních árií. Jenže výsledek se blíží bezbřehé póze výrazové i námětové, utápí se v moři bizarních schválností, které mnohdy reagují jen na právě módní trendy. Je to film směřující do slepé uličky nekomunikující sebestřednosti - a sem bohužel pošilhávají i jiná (nejen) francouzská díla.