Láska a
smrt se nedají zakázat, pouze oddálit. Toho si byl dobře vědom třiadvacetiletý
Richard Wagner (1813-1883), když si vybral ke zhudebnění Shakespearovu hořkou komedii
Veta za vetu. Nazval ji však německy jako velkou komickou operu ve dvou dějstvích Das
Liebesverbot - Zákaz lásky.
Ostrá čepel rčení - kdo se směje
naposled, ten se směje nejlépe - je namířena zejména proti pokrytcům, kteří něco
jiného hlásají a sami se tím neřídí. O to také jde ve Wagnerově rané, v pořadí
druhé opeře, která svou radostnou a jásavou atmosférou nezapře milostné touhy,
jimiž byl mladý magdeburský kapelník zmítán vůči své budoucí ženě, herečce
Minně Plannerové. Svým kompozičním stylem je tato komická opera dosti odlišná od
pozdějších děl, což ostatně v jubilejním wagnerovském roce 1983 při novodobé
premiéře konstatoval německý dirigent Wolfgang Sawallisch, když varovně prohlásil: Zapomeňte
na všechno, co dosud od Wagnera znáte a těšte se na mimořádně dobrou svižnou
skladbu. Shledáváme se v ní s vlivem tehdy panující Velké francouzské opery,
italskými vzory, ale také některých prací Lortzinga, Webera a Marschnera.
Ve Wagnerově opeře Das
Liebesverbot se řeší problém porušování nesmyslného zákona, který vydal
sicilský místodržící Friedrich Němec. Podle něho musí být smrtí potrestána
"veškera provinění z pití a z lásky". Přitom by sám měl vladař raději
mlčet a zpytovat své svědomí, protože kdysi opustil kvůli kariéře dívku, kterou
vášnivě miloval. V operách bývají nebezpečná večerní dostaveníčka (vzpomeňme
na Figarovu svatbu a Šelmu sedláka), která v temnotě noci přinesou leckterá nemilá
"převleková" překvapení, zvláště konají-li se během karnevalu. Nejinak
je tomu ve zpěvohře Zákaz lásky.
IVAN RUML