Někdy se trápím s regionálním rádiem - místo, abych, jak se ode mě žádá, vytvářela příspěvky do vysílání, přemýšlím - na úkor času, věnovaného rodině, dětem, domácnosti a vlastnímu vzdělávání - o smyslu své práce. Jindy však je to tak, že místo abych vykonávala domácí práce a věnovala se dětem, přemýšlím - na úkor regionálního vysílání, kvality příspěvků a vlastního vzdělávání - o smyslu své funkce v rodině. Hraju dvojí roli, přičemž představení probíhají ve stejnou dobu na různých místech. Dbám, aby se to nepoznalo: telefonuji domů, ptám se na denní události a dávám pokyny: jako bych nevěděla, že nic z toho, o čem mi do telefonu z domova referují, se ve skutečnosti dít vůbec nemusí (a naopak, ó hrůzo - může se dít cokoli, co mi neříkají) a cokoli z toho, co se podle mého pokynu dít má, se klidně může nekonat. Nejsem u toho, tak co. Podobné pocity mám, když si někdy doma pustím rádio: co slyším, se možná neděje, o čem vážně referuji, je úplná pitomost. Jak můžeš žít v takovém stavu? - ptám se v depresi sama sebe. A v jasné chvíli odpovídám: jen tak, že můj život je založen víc na důvěře a autentickém poznání než na zprostředkovaných (mediálních) informacích. U profesí spojených s intenzivní humánní angažovaností známe příznak takzvaného vyhoření. Člověk přetažený, zmítaný pochybnostmi o smyslu svého díla a smrtelně unavený lidmi i nakonec sám sebou, musí se léčit, jinak ublíží sobě nebo jiným. Co však ví veřejnost o psychickém vyhoření mediálních profesionálů, o stavu, kdy se člověk přes únavu z informací dostane až ke zkratovitému pojetí reality, schopnému ublížit? Že my, lidé z médií, jsme v neustálém pokušení toto zkratovité pojetí šířit, vím jistě, někdy se však obávám, zda je dokonce nevytváříme. Jen když si povšimneme, kolik novinářských otázek ve skutečnosti nejsou otázky, ale nahrávky na výrok či hašteřivá opáčení, jak se manipuluje informací pomocí titulku, zlomu (v rádiu řazení do schématu), fotografií (v rádiu slovosledem, intonací), jsme podle svého založení buď blízci opojení z vlastní moci, nebo zděšení z ničemnosti vlastního stavu. Rozhlas je podle mého přesvědčení ze všech médií naší západní civilizace nejkulturnější (v tom nejširším smyslu, zahrnujícím umění, vědu a náboženství) a nejhumánnější. Hovoří hlasem, který je šiřitelem myšlenky a má schopnost útěchy: už proto, že umožňuje při poslechu dělat ještě jinou tichou činnost. Velmi si přeju, aby ten hlas v rádiu - alespoň na stanicích Českého rozhlasu - tolik netěkal a neštěkal. Aby se přestalo šířit, co nevím, kde se bere, že člověk nevydrží poslouchat déle než tři minuty. V zimní depresi mám strach, že my "novináři" pokřikujíce krátké informace podle pevných schémat, připravujeme tak půdu pro demagogy, kteří ji se svými pseudo -lidskými, -vtipnými, -kulturními, -vlasteneckými, (další ctnosti ad libitum) pak krásně zaberou a v libovolně dlouhých časech osejí svými zájmy. A vůbec si nejsem jistá, že se tak neděje.