V kronice Václava Hájka z Libočan z roku 1541 najdeme mj. i tuto zprávu: Přemyslovský kníže Boleslav II. se při lovu v lese nedaleko Pražského hradu setkal s pražským biskupem Vojtěchem u pramene potoka Brusnice. Oba vyprávěli, že byli přivedeni snem, ve kterém se jim na tom místě zjevil Bůh a přikázal jim postavit kostel a klášter řeholníků sv. Benedikta. K prameni se přišel napít jelen, ale bránilo mu spadlý kus dřeva - břevna, jak se tehdy říkalo. Jakmile je Vojtěch odstranil, ihned pramen vytryskl silněji. A tak břevno dalo podnět pro pojmenování místa a dostalo se i do znaku kláštera spolu s růžemi, které byly připisovány Slavníkovcům, lépe řečeno přímo sv. Vojtěchovi, jenž byl jedním barokním spisem 17. století nazván přímo "Rosa Bohemica". Setkání Vojtěcha s Boleslavem u studánky je častým námětem uměleckých děl v areálu břevnovského kláštera. Víme však, že setkávání těch dvou ve skutečnosti tak idylické nebylo. Slavníkovec Vojtěch se r. 982 stal pražským biskupem se souhlasem Přemyslovců, protože snad zdánlivě skýtal záruku poklidných vztahů mezi oběma nejsilnějšími dynastiemi tehdejších Čech. Na svou dobu nesmírně vzdělaný biskup od počátku narážel na nemalé překážky. Souhra různých nepříznivých momentů přivedla Vojtěcha k nelehkému rozhodnutí rezignovat na svůj úřad.

Po měsících hledání zakotvil pevně v benediktinském klášteře na římském Aventinu. Dvouletý pobyt v tomto klášteře byl pro Vojtěcha Slavníkovce v mnoha ohledech důležitý. Změnil jej ze syna charvátského knížete Slavníka ve Vojtěcha - Adalberta, mnicha a především v člověka, jemuž jsou cizí malé i velké zájmy politického světa. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že se právě tam a tehdy stal světoobčanem, Evropanem. Definitivní příklon k Bohu mu dal správný vhled do života svého i celého světa. A proto když byl vytržen z klidu kláštera českým poselstvem, které žádalo jeho návrat do Čecha, kladl si jen dvě podmínky: respektování pravomocí biskupa a zřízení nového benediktinského kláštera. Své zakotvení v Bohu chtěl přenést do své rodné země.

Podle kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, sepsané někdy mezi lety 1364-1374, doprovázelo na cestě domů Vojtěcha 12 benediktýnských mnichů. Zřízení nového kláštera pro ně evidentně proběhlo bez komplikací, takže již 14. ledna 993 mohlo dojít k posvěcení jakéhosi provizória a úřadu se mohl ujmout první břevnovský opat - Anastasius. Budoucnost kláštera vedle Vojtěchovy přízně zajišťovala privilegia knížete Boleslava a papeže Jana XV. Právě v těchto dnech je tomu 1010 let, a proto jsem si dovolil vytáhnout ze svého benediktinského hábitu (pod vrchním pruhem látky s přišitou kapucí, tedy pod škalupířem, se toho schová hodně!) hrst informací o tomto nejstarším českém mužském klášteře.

Od počátku se drželi benediktini v Břevnově své zásady stabilitatis loci, a proto kostel i klášter je už více než tisíc let stále na stejném místě. První slavné stavební období kláštera trvalo čtyři století. Během 11. a 12. století byl vystavěn převážně z opuky románský stavební komplex s trojlodní bazilikou a s halovou kryptou pod presbytářem. Pozůstatky této krypty mohou návštěvníci kláštera vidět doposud. Od 2. poloviny 13. století vyrůstaly budovy většího gotického konventu a chrámu, jehož velkolepý projekt nebyl dokončen. Po vyplenění husity roku 1420 klášter zůstal v ruinách. Sídlo opatství se na déle než dvě století přesunulo do severovýchodních Čech, do Broumova, kláštera, který byl ve 13. století založen z Břevnova. V Břevnově po celou tu dobu sídlil většinou jen probošt. Ať už komunita sídlila v Břevnově, či Broumově, její význam daleko přesahoval hradby kláštera i hranice českých zemí.

Druhá éra rozkvětu kláštera je charakterizována stavebním komplexem vrcholného baroka, který je dílem stavitelů Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzehoferových. Tito stavitelé podníceni především opatem Otmarem Zinckem vytvořili umělecké skvosty nejen v Břevnově, ale i na Broumovsku. Klášter břevnovský a broumovský žil (pro benediktiny netypicky) v úžasné symbióze pod jedním opatem až do r. 1939. Nástup 2. světové války způsobil urychlené osamostatnění Broumova, pro nějž se rozhodli především benediktini německé národnosti. Znamenalo to první vážné oslabení mateřského břevnovského kláštera. V r. 1945 byli němečtí benediktini z Broumova přinuceni klášter opustiti a odejít do Německa. Klášter broumovských byl opět spravován z Břevnova, opět vyžadoval příliv nových sil, kterých se nedostávalo ani v Břevnově. Byly to jen krátké tři roky svobody, které přinesly klášteru břevnovskému nového mladého opata - Anastáze Opaska. Mladému opatovi nebylo dopřáno dlouho pracovat na díle založeném před tisíci lety sv. Vojtěchem. V únoru 1948 nastoupila vláda komunistů a s tím také pronásledování církve. Začala cílevědomá snaha bít pastýře, aby se ovce rozprchly. A proto byl také 19. září 1949 zatčen opat Anastáz Opasek. Čekaly jej měsíce vyšetřování v samotce. Měsíce, kdy byl nelidsky připravován k tomu, aby při druhém veřejném procesu s církevními představiteli vypovídal v intencích komunistických vyšetřovatelů. Po Pankráci, Ruzyni, Kartouzích, následovala věznice v Leopoldově. Až do roku 1960, kdy byl propuštěn na amnestii. Zatímco pastýř byl takto ubíjen, jeho stádo bylo v dubnu 1950 skutečně rozprášeno. Jako ostatní řeholníci, byli i břevnovští benediktini internováni. Ti, kdo byli po čase propuštěni, museli si hledat civilní zaměstnání. Benediktin potřebuje ke svému rozvoji podstatný prvek mnišského života, a tím je společenství modlitby a práce. Žije-li každý sám, není pravým benediktinem. A tak si můžeme vysvětlit, že staří se rozprchli a pozvolna odcházeli na věčnost. Mladým scházelo společenství těch starých.

Co se odehrávalo v letech 1950-1989 v nejstarším mužském klášteře v Čechách? To se asi nikdy přesně nedovíme. S jistotou můžeme říci jedno: v listopadu 1989, ve dnech veliké politické přeměny byl klášter v držení ministerstva vnitra. V samotných klášterních budovách sídlil Státní ústřední archív, který spravovalo české ministerstvo vnitra. V bývalých hospodářských budovách sídlilo jedno z oddělení Státní bezpečnosti specializované na sledování cizinců. Na vratech ovšem visel nápis Montážní závod. Polorozpadlý pavilon Vojtěška, který stál nad pramenem setkání Vojtěcha s Boleslavem, byl majetkem jakéhosi stavebního družstva podobně se rozpadajícího. Kdysi nádherný anglický park a zahrada vypadaly značně spustle. V ruinách Vojtěšky a oranžerie se scházeli feťáci a skupinky puberťáků. Zdevastovaná místa přímo lákala k pokračování v díle zkázy.

Nový život Vojtěchova kláštera se rodí v bolestech, ale je už znovu tady. Svou malou procházku areálem kláštera a jeho dějinami jsme začali u pramene. Tam můžeme symbolicky skončit. Po celá desetiletí byl pramen potoka Brusnice kontaminován kanalizací. Prostě se nedá doposud pít. Už několik let po rekonstrukci se stále pročišťuje. Musíme mít trpělivost než dojdeme k původní průzračnosti pramene. Je to krásný obraz celé naší společnosti, která byla desetiletí napájena z různých pochybných zdrojů. Nedivme se, že to pročišťování trvá už několik let a zdaleka nejsme u konce! Tomuto ozdravnému pročišťování svým malým dílem chce přispět i vše, co se dnes děje v areálu břevnovského kláštera. Vojtěchovo dílo opět žije a napojení na zdravý pramen chce postupně přenášet na celou společnost. Přijďte se někdy "napít" ticha a podmanivosti prostředí. Třeba zrovna 14. ledna večer!