V cyklu novějších Allenových komedií náleží snímek Pozor na Harryho! mezi nejzdařilejší i nejnápaditější. Allen si zde zahrál uznávaného spisovatele Harryho, jehož nová vzpomínková kniha vyvolá mnoho sporů. Bývalé manželky i přítelkyně mu přicházejí vynadat, případně zbít za to, že je zostudil a kompromitoval vylíčenými důvěrnostmi. K tomu ostatně odkazuje hned úvodní sekvence, kde víkendový pobyt na venkově využijí dva milenci k milostným hrátkám, vyrušováni jen slepou tetičkou, která nikdy nepochopí, k čemu se přichomýtla...

Harry je pojednán v intencích příznačných allenovských postav, jako labilní intelektuál, neodolatelně přitahovaný kdejakou sukní. Příznačné jsou groteskní průpovídky, v nichž zkoumá vlastní ledví, pozastavuje se nad svými možnostmi, snaží se vysvětlovat své postoje. Uznává, že jako životní partner zřejmě selhává, zato každou ze zklamaných žen má upřímně rád a podivuje se, že jeho city nejsou přiměřeně opětovány. Přesně se popsal závěrečnou sentencí, označiv se za neurotika, jenž selhává v reálném životě, neboť je schopen existovat jen ve světě umění.

Vyprávění má složitou strukturu. Do současných Harryho příhod vstupují retrospektivy objasňující průběh některých klíčových i zcela nepodstatných událostí, které dokreslují daný problém. Do příběhu dokonce zasahují i postavy jím stvořené, aby mu vysvětlily, že událostem, dotýkajícím se probíhajícího dění, rozumějí lépe a zasvěceněji než on, protože jsou to vlastně varianty jeho samého, jen již zmoudřelého a konečně dospělého. Oslovují jej i zemřelí přátelé, aby spolu s ním dospěli k žádoucímu poznání. Nikoli náhodou se na závěrečném slavnostním shromáždění, kde má Harry převzít univerzitní ocenění své práce, sejdou všichni jeho známí, živí i zesnulí, skuteční i vymyšlení.

Právě povídky, průběžně vkládané jako samostatné epizody do plynoucího vyprávění, tvoří další výraznou specifiku celého filmu, často přebírají funkci svérázných komentářů či paralel k právě probíhajícímu dění, protože vesměs se v nich odrážejí autorovy obsese a frustrace. Vkládaných povídek nalezneme několik a zpravidla se vyznačují bizarním, ba morbidním zacílením, setkáme se v nich se smrtkou, dokonce navštívíme peklo. Půvabná je povídka o herci (Robin Williams), jenž se rozostřil - na své okolí působí, jako by byl mírně rozpitý a rozmazaný. Absurdita vrcholí v okamžiku, kdy doktor jej shledá naprosto zdravým a jeho rodině doporučí, aby si pořídila vhodné brýle - jen tak jej znovu uvidí v normálním stavu.

Nezbývá než obdivovat pečlivě propracované dialogy, naplněné jiskřivým humorem a vtipnými paradoxy. Zejména scény vášnivých hádek, kdy pohněvaným ženám Harry marně vzdoruje svým defenzivním obhajováním, vynikají přesně vypointovanými okamžiky a schopností vést humor tak říkajíc na pokračování, jak se třeba ukazuje v sekvenci s manželkou - psychoanalytičkou: střídavě přichází k pacientovi, aby vyslechla jeho zpověď, střídavě vybíhá k Harrymu, aby mu vyčinila. Téma pravidelných posezení u psychoanalytika, která se vlastně stávají pravidelným rituálem a bezmála životní nezbytostí, tvoří další konstantu nejen tohoto filmu, ale celé Allenovy tvorby.

Úterý 14. 1. 2003 NOVA - 22.30 hodin

Režie Christopher Leitch. Hrají Leigh Taylor-Young, Michael Brandon, Karl David-Djerf, Karen Austin a další.

Krvelačná, navenek nábožensky motivovaná nesnášenlivost pohlcující Severní Irsko zaujala již mnohé filmaře. Ve filmu Boxer vypráví režisér Jim Sheridan o osudech čelného příznivce IRA Dannyho Flynna, jenž se po mnohaletém věznění pokusí zasvětit svou další existenci dorozumění obou znepřátelených komunit - katolíků i protestantů. Spojovacím můstkem se má stát sport: Danny kdysi býval nadějným boxerem. Ve sportovní hale se mají všichni setkat. Současně se Dynny sbližuje se svou dávnou láskou Maggií, nyní již vdanou. Schůzky si však raději dohadují ve vzdálených částech rozděleného města, aby nebyli příliš na očích. Její muž je ve vězení a syn nelibě nese matčinu známost.

Současně ve skrytu i otevřeně probíhají jednání o dalším osudu těžce zkoušené země. Maggiin otec patří k předákům umírněných, ale nechybí ani fanatik, bažící po krvi. Krvavé výbuchy ničí všechny naděje i během sportovního utkání. Obětí intrik se málem stane i sám Danny, ale zastřelen je nakonec fanatický terorista, který neváhá zabít každého, kdo se mu odváží říci, co si o něm myslí (včetně starého Dannyho trenéra). Oba milenci se odhodlávají svou lásku již neskrývat, dokonce i chlapec se s Dannym skamarádí...

Sheridan nenatočil dobrodružnou vyprávěnku, naopak se soustředí na pečlivé prokreslení všedních dnů ve věčně rozbouřené provincii, kde se krvavé střety staly již něčím bezmála normálním. Snaží se postihnout, jak se mění psychika lidí, kteří právě takovýto vyšinutý stav přijmou za normální, pro něž nabývá život svého smyslu jen v dalším vyostřování vzájemných vztahů. Tomu jsou uzpůsobeny i herecké výkony (v titulní roli zaujme Daniel Day-Lewis, kdysi proslavený především Poledním Mohykánem, jeho lásku Maggii představuje Emily Watsonová), zachycují důsledky nelítostných tlaků, které deformují lidskou psychiku, režisér chce vyhmátnout dopad neustálého ohrožení.

Zásluhou osvědčeného kamaramana Chrise Mengese je zdůrazněna vizuální složka. Upřednostňují se potemnělé scenerie, město je jak ve válečném stavu. Toto ponuré prostředí neosvětlí ani horoucnost víry, která je vlastně zasuta. Je jasně patrné, že pro hrdiny se jejich náboženské přesvědčení změnilo v pouhý vyprázdněný obal. Ve skutečnosti kryje násilí, které se stalo bezmála přirozenou potřebou: právě tento postřeh vystupuje jako ústřední, nejvarovnější osa celého vyprávění.

Čtvrtek 16. 1. 2003 NOVA - 20.00 hodin

Hrají J. Smith, C. Dewhurst, P. King a další.

Myšlenka na cyklus se zrodila díky úspěchu portrétu Jana Grossmana, který vznikl v roce 1997. "Tehdejší odezva nás přesvědčila o tom, že by neuškodilo dotočit portréty dalších významných režisérů," doplňuje Etlík. Tento díl je jediný z celkových devíti, který nebyl natáčen přímo pro cyklus Česká divadelní režie 20. století. Autoři ho prostě "integrovali". Dalšími portrétovanými osobnostmi jsou Jaroslav Kvapil, již zmíněný Jiří Frejka, Jindřich Honzl, Karel Hugo Hilar, Emil František Burian, Alfréd Radok, Evald Schorm a Miroslav Macháček.

Původně mělo být zachyceno deset režisérů. Sběr materiálu o Františku Zavřelovi ztroskotal na finančních a technických problémech (mnoho památek na Zavřelovu činnost je v Německu) a nepodařila se ani výměna za Otomara Krejču. "Krejča nám do svého portrétu vstupoval příliš a jeho portrét se tak vlastně stával autoportrétem. Usoudili jsme, že Krejča si svůj díl rozhodně zaslouží, ale ne v rámci našeho cyklu," vysvětluje Jaroslav Etlík.

Tvůrci cyklu měli problémy i se sháněním autentických materiálů a pamětníků. U prvních režisérů se nezachovalo téměř nic, veškeré výpovědi tak jdou přes respondenty a to ponejvíce z řad divadelních odborníků. "Zdálo by se, že třeba u Schorma, Radoka, Macháčka či Grossmana už budeme mít materiálů dost, ale nebylo to tak. Tito tvůrci se dostávali do sporů s tehdejším režimem, který jejich práci ignoroval, a tak třeba televizních záznamů mají opravdu poskrovnu," dodává Jaroslav Etlík. Ovšem v těchto případech už jsou k mání pamětníci jejich představení, spolupracovníci a přátelé. A samozřejmě jejich filmy. Celé to pak vysvětluje skutečnost, že jednotlivé díly cyklu nejsou zcela homogenní. Dodržují určitá žánrová pravidla, ale každá výpověď je ovlivněna možnostmi, časovým odstupem a přístupem televizního režiséra k portrétovanému režisérovi divadelnímu. "Každopádně se však snažíme představit jednotlivé osobnosti nejenom jako umělce, ale také jako lidi," dodává dramaturg cyklu Česká divadelní režie 20. století Jaroslav Etlík.

Sobota 18. 1. 2003 ČT 1 - 20.50 hodin

Neděle 19. 1. 2003 ČT 1 - 22.55 hodin

I když film režiséra Davida O. Russella opravdu nehledá nějaké hlubokomyslnosti, nejvíce vadí narůstající vypravěčská těžkopádnost. Návaly nedorozumění, stíhající dojemně zneurotizované hrdiny, jsou konstruovány málo vynalézavě, často připomínají pitvořivou televizní estrádu. Ani temperamentní dialogické přestřelky nezaženou vyumělkovanost, která z celého filmu čiší, ale přesto jej lze přijmout jako úsměvnou tečku na dobrou noc, kde aspoň netečou potoky krve.