3 |
|
Televize |
|
FILM
Nástrahy
lásky
Audrey Tautouová na sebe upozornila dětsky hravou kreací v Amelii z Montmartru, ale od té doby jen prokazuje, že v podřadných, málo inspirativních úlohách stěží může zopakovat někdejší úspěch. Dokládá to i snímek Má mě rád, nemá mě rád, který se nejprve tváří jako milostný příběh neopětované lásky a poté se mění v záznam vražedné psychopatické posedlosti. Režisérka Laetitia Colombaniová se pokusila sloučit dva oblíbené postupy, mnohokrát již v dějinách kinematografie vyzkoušené - jednak "zmnožené" vyprávění téhož příběhu jeho různými aktéry (tak již před bezmála půlstoletím pojednali i čeští filmaři v Domu na Ořechovce), jednak subjektivní náhled psychicky nemocného jedince na dění kolem sebe, zprvu prezentovaný bez jakýchkoli známek vyšinutí (což proslavil zejména Hitchcock v Psychu, ale také Polanski v Hnusu apod.). Jenže uhlazený zevnějšek tohoto vyprávění ze všeho nejvíce odkazuje k nicotnosti sledovaného příběhu, v němž selhává jak nutná uhrančivost v rozkreslení hrdinčina světa, přeplného fiktivními vztahy, tak napětí plynoucí z narůstajícího ohrožení nic netušící oběti. Převažuje okouzlené obhlížení chorobné závislosti na člověku, jenž vůbec netuší, v jaké situaci se ocitl. První, dívčina verze líčí tesknou romanci o lásce důvěřivé, sebeobětavé Angeliky (Tautouová) k atraktivnímu ženáči, úspěšnému lékaři Loikovi (Samuel Le Bihan), jenž ji začne ignorovat, jakmile se jí nabaží. Druhý pohled, patřící vyvolenému muži, roztěkaně čerpá z detektivních klišé o záhadných hrozbách, která ovšem nefungují, ježto "pachatel" je diváku předem znám. Zatímco dívčinu "povídku" můžeme považovat za subjektivní, neboť důsledně ponechává jako jedinou rovinu její nazírání, v případě Loikovy verze již bylo zřejmé, že totéž řešení nelze aplikovat. Mizí subjektivita, nahrazena "objektivním" pohledem na tápajícího hrdinu. Tento dramatický předěl se nutně odráží na celkové kompozici celého příběhu. Zejména události spojené s Loikem, které jsme společně s Angelikou dosud pozorovali z povzdálí, nezískávají novou podobu. Samotný střet skálopevně vyznávaného bludu se skutečností však nakonec není realizován protagonisty samými, spíše probleskne ve vedlejší motivu dívčina platonického obdivovatele Davida, u něhož zvlášť patrně vystupuje protiklad v odlišném vnímání téže situace: viz jeho dva konflikty s Loikem, kdy jakoby mstí - z jeho pohledu - Angeličino ponížení. Poprvé celou situaci nazíráme skrze "Angeličinu rovinu" a jsme ochotni Loika považovat za bezectného svůdníka, zatímco podruhé, jsouce již nad vyprávěným příběhem, prožíváme osudový omyl, který ani lékař, ani žárlící mládenec dosud neprohlédli. Film Má mě rád, nemá mě rád můžeme považovat za doklad výrazově rozmělněného psychothrilleru, který se orientuje na dojemné, bezmála nostalgizující prvky v příběhu jedné velké, byť neopětovatelné lásky. Závěrečná scéna opravdu připomíná parodii obdobných výjevů z filmů o Růžovém panteru, kde z blázince odcházívá nepříčetný nadřízený vždy zmatkařského komisaře Clouseaua. Když údajně vyléčenou Angeliku, která před lékaři uznává, že žila v bludech, propouštějí z psychiatrické léčebny, záhy se vyjeví, že léky vůbec nepolykala... JAN JAROŠ |