Čtvrtek 16. 1. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
premiéra 12. ledna v 8.04, repríza 16. ledna v 0.04

Všechny texty pod jeho portréty tvrdí, že byl serenissimus, potentissimus, invictissimus. Tyto superlativy přeloženy z jazyka latinského znamenají: Nejjasnější. Nejmocnější. Nejnepřemožitelnější. Na politika ve věku právě čtyřiapadesátiletém snad až příliš pevné sebevědomí. Nejhorší na tom všem je, že on sám tomu bezesporu věřil. Matyáš, z Boží milosti římský císař po všechny časy Augustus (Augustus byl čestný titul všech římských císařů), král německý, uherský, český, dalmátský, chorvatský, slovanský et cetera, arcivévoda rakouský, vévoda burgundský et cetera, hrabě tyrolský et cetera.

V pořadí 46. panovník na českém trůně se v životě řídil heslem: Concordia lumine maior. Na první pohled sympatická myšlenka: Svornost je silnější než světlo. Matyáš opustil Prahu roku 1612., aby se usadil natrvalo ve Vídni, dočítáme se v knize o Konci samostatnosti české z pera francouzského historika a odborníka na české dějiny prof. Ernesta Denise. Čechové byli velice popuzeni přenesením archivů a úřadů do Vídně; neběželo o pouhé přesídlení knížecí, ale o faktickou změnu hlavního města. Nejvyšší kancléř, jenž musil vždy být králi nablízku, se usadil ve Vídni, a království České, které po více než čtvrt století bylo sídlem správy ústřední, stalo se již jen zemí poddanou, jejíž osudy závisely na ministrech cizích a jí nepříznivých.

Matyáš přišel na svět v únoru roku 1557 ve Vídni. Měl pořadové číslo "třetí," což znamená, že před ním se už narodili dva synci, z nichž prvorozený - Rudolf - měl zajištěno následnictví. Zatímco jeho oba starší bratři odjeli do Španěl na vychování, zůstal Matyáš doma. Dvůr jeho tatínka Maxmiliána byl kultivovaný a tolerantní, a to mělo na to princátko bezesporu dobrý vliv. Dobové prameny tvrdí, že v mládí působil Matyáš mnohem příznivějším dojmem než uzavřený a povýšený Rudolf. Ve srovnání s korunním princem, projevoval arcivévoda živý zájem o státnické otázky a měl prý i diplomatický talent, avšak jakožto třetího z císařových synů ho čekala buďto církevní sinekura, nebo doživotní existence na apanáži, tedy pokud by se snad náhodou nerozhodl pro vojenskou dráhu. A kteroupak cestu si Matyáš zvolil? Ani jednu. Toužil po vládě.

Roku 1613 se na jednom domě ve Štěpánské ulici, nacházejícím se na území Nového Města pražského, objevila podivuhodná malba.

Zobrazovala českého lva obklopeného osmi dívčími postavami. Dvě z panen držely nad hlavou královského zvířete svatováclavskou korunu, třetí se probírala jeho hřívou, čtvrtá česala jeho ocas, pátá mu hladila tlapu. Šestá dívka pak ukazovala lvu panovnické insignie žezlo, jablko a meč, sedmá mu pak držela před čenichem zrcadlo, ve kterém se král zvířat zálibně zhlížel. Nepostřehl proto, jak mu poslední z děvčat nenápadně obléká ohlávku. Na domě však nebyla jen malba, ale také nápis nápis: Snad že lev český má již uzdu a kšíry, tak více ne již jako svobodný, nýbrž dokonale nyní osedlaný a jíti musí, kam a jak veden bývá on, ztrativ svobodu svou, mocnost i sílu všecknu.

Možná to všechno ani není pravda. Možná je to jenom půvabně vymyšleno. Leč reprezentace českých stavů si v okamžiku nástupu Matyáše Habsburského na trůn počínala přesně jako ten dotyčný malovaný lev...