Ke konci minulého roku jsem se chvíli pohyboval v prostředí etnických menšin v různých francouzských městech, především v Paříži. Už dlouho předtím mě Paříž fascinovala svou etnickou pestrostí. Kdyby člověk do pařížského metra nesestupoval z pařížské ulice, těžko by v některých denních hodinách dokázal rozpoznat jen podle tváří cestujících, v kterém je městě, v které zemi a dokonce na kterém kontinentu. Ostatně, tuhle hádanku by těžko řešil i na některých bulvárech pařížského 18. okresu a v pověstné ulici Goutte d`Or by odmítl uvěřit, že je v Evropě, kdyby ho tam někdo dopravil se zavázanýma očima. Poblíž Porte d`Italie - ve 13. obvodě - by nezasvěcený cizinec přísahal, že je v Číně a za "periférikem", (což je kruhová dopravní tepna, jakýsi "vnitřní okruh" obepínající vnitřní Paříž) by byl - zejména na severu a severovýchodě, v St. Denis, Courneuve nebo za Porte de Pantin - zcela bezradný.

Paříž je čím dál víc svírána takzvanými problémovými čtvrtěmi. Charakterizuje je etnická pestrost a chudoba. Problémové obyvatelstvo převažuje ovšem už také v některých zónách vnitřní Paříže. Ale teď se musím chytit za slovo: Etnická pestrost nepřináší automaticky problémy a nevraživost. Naopak, do jisté míry tvoří dnes už přirozenou tvář společnosti. A Francie se velice snaží uchovat si svou pověst tolerance, snášenlivosti. Je to sice stále těžší a těžší, ale občanská sdružení - my bychom řekli občanské iniciativy - to nevzdávají. Například jídelen a stanic potravinové pomoci, kterým se říká restos du coeur (což bych nejraději překládal jako stanice soucitu, i když to vůbec není přesné, ale zato to vystihuje realitu), stále přibývá. Teplé jídlo či potravinové příděly se tu rozdávají z darů, ne ze státních peněz. V restos du coeur pracují jen dobrovolníci. U Porte de Pantin to byly důchodkyně. Ale nepřivydělávaly si tu, pracují tu celou zimu bez nároku na peněžní odměnu. U svých zákazníků, tedy u těch lidiček, co si přijdou pro talíř polévky či pro potravinový příděl, sice přísně zkoumají doklady o jejich nemajetnosti, ale nestarají se o to, zda jsou Francouzi či ne. Jsou to pro ně lidé v nouzi.

Restos du coeur se otvírají v době předvánoční, v době, kdy na lidi v nouzi zaútočí ještě ke všemu zima. Ptal jsem se lidí, kteří si odtud těsně před Vánoci odváželi tašky na kolečkách plné hodnotných potravin, zda Vánoce považují za svůj svátek, za svátek pro své děti. A zjistil jsem, že pojem Vánoce pro některé dostává konkrétní obsah právě jen tam, v restos de coeur. Jinak jim jejich náboženství i zvyklosti nabízejí jiné svátky.

"Střet civilizací" - ten pověstný pojem, který právě teď nahání strach lidem v zemích západní civilizace - se ve francouzských restos du coeur přetavil na sbližování civilizací. Je to proces nesmírně těžký, chce od obou stran víc pochopení a otevřenosti, než mají zakódováno ve svých genech. Ale je to vzhledem k perspektivám Evropy v jednadvacátém století proces velmi důležitý.

Jak důležitý, to si můžeme snadno demonstrovat na historii loňských prezidentských voleb právě ve Francii. Po pěti letech v úřadě nedostal dosavadní prezident, Jacques Chirac, v prvním kole ani dvacet procent hlasů. A premiér, Lionel Jospin se octl až za kandidátem nacionalistické, nedemokratické a do jisté míry rasistické extremní pravice, Jeanem-Marie Le Penem.

Střet civilizací na půdě Francie, ztělesněný právě Jeanem-Marie Le Penem a jeho přívrženci hrozil zdiskreditováním Francouzské republiky a francouzské demokracie. Le Pen a jeho Národní fronta hlásali otevřenou diskriminaci neevropských Francouzů a zejména neevropských přistěhovalců. Demokratická Francie musela ve druhém kole prezidentských zapomenout na tradiční boj levice s pravicí. 82 procent Francouzů - bez ohledu na sympatie či antipatie vůči Chiracovi a (u přivrženců levice) bez ohledu na své politické vyznání - volila právě jeho, Chiraca. Le Pen a rasová nesnášenlivost byli opět na čas zatlačeni do defenzivy. Ale politický život Francie zůstal deformován. Levice se dodnes nevzpamatovala. A na pravici se za znovuzvoleným prezidentem tvoří jakási jednotná fronta. Postoj, k němuž Francouze vyburcoval otevřený rasismus jedné z legitimních politických sil, Le Penovy Národní fronty, ovlivnil, ba přímo determinoval politický vývoj Francie na celé jedno volební období.

Mohli byste podlehnout dojmu, že tenhle komentář je o Francii. Možná, že se mi trochu vymkl z ruky. Má být o tom, že současná atmosféra příprav války s Irákem ohrožuje (sama o sobě, natožpak válka jako taková, vypukne-li) ten pracně budovaný a stále ještě nesmírně křehký vnitřní mír multikulturních společenství. Jako je to francouzské, nebo německé, švýcarské, rakouské a další podobná na našem kontinentu.

Dvacáté století bylo stoletím dvou světových válek a genocidy, stoletím rozpadu koloniálních říší i stoletím prosazování demokracie jako politického systému národních států. Všechny tyto fenomény se podepsaly na vzniku multikulturního prostředí v evropských metropolích - ale i v menších evropských městech.

Žádný problém - tím méně problém mezinárodního terorismu - se v jednadvacátém století nedá řešit tradiční válkou vyhlášenou vůči jednomu státu a poražením jeho armády. V jednadvacátém století už většina politických i hospodářských jevů daleko přesahuje hranice národních států a působnost jednotlivých vlád. Tím spíš terorismus, jehož virus zasahuje mozky jednotlivců. Zatýkání islamistů na pařížských předměstích na konci minulého roku dokázalo, že připravovat atentát jakéhokoli dosahu, je možno i tam. Nebo kdekoli jinde. Právě ve světle této pravdy se mi zdá práce důchodkyň v restos du coeur účinnější zbraní proti teroru než příprava na válku a válka sama. Ta práce důchodkyň v restos du coeur a práce jiných dobrovolníků v jiných občanských iniciativách připravuje potencionální teroristy o půdu pod nohama. A je nejspíš také dobrou prevencí proti nebezpečí, že virus terorismu najde živnou půdu v etnických menšinách.