Kusturica, jenž nijak neskrývá svou konfliktní, sebestřednou povahu, zjevně patří mezi samorosty (kromě filmařiny se věnuje muzicírování), s nimiž je obtížné vyjít. Impulsivnost jednání prozrazují i občasné společenské skandály; třeba vůdce srbských nacionalistů Vojislava Sešelja vyzval na souboj libovolnými zbraněmi, a to podle vzoru slavného Zinnemannova westernu v pravé poledne. Dalšího srbského politika Nebojsu Pajkiče na jedné slavnostní recepci rovnou zmlátil. Scéna to byla vyvedená jak z některého Kusturicova filmu: drobná manžela napadeného začala útočníka - sice usilovně, ale marně - tlouci koženou kabelkou, kterou jí věnoval samotný Radovan Karadžič.

Kusturica si ve vlasti získal pověst odpadlíka, jeho filmy (např. Underground) jsou obviňovány ze šíření zrádcovského výsměchu. Nebylo divu: opravdu se vysmívají jakémukoli nacionalistickému třeštění a svou bohémskou nespoutaností odmítají jakékoli tradice i řád. Ostatně není náhodné, že poslední Kusturicovy filmy, ačkoli se na území bývalé Jugoslávie odehrávají, vznikají ve složitých mezinárodních koprodukcích. ČT odvysílá téměř vše, co natočil.

Cyklus zahájí retrokomedie z roku 1981 Vzpomínáš na Dolly Bell?, kde debutující Kusturica vzdává hold českým vzorům. Příběh, napsaný Abdulahem Sidranem, se záměrně ohlíží právě do období 60. let jako času ještě čistého a neposkvrněného, byť v lecčems naivního dospívání. Jistě připomene - zvláště v dialogické sféře - Černého Petra, jakkoli Kusturica nic otrocky nenapodobuje, snaží se hledat vlastní výraz, který lze nejspíš charakterizovat jako nostalgické ohlédnutí (oproti formanovskému dokumentarismu) za nenávratně odplaveným mládím. Odehrává se v Sarajevu (a režisér se tak hlásí i k vlastním prožitkům, byť ve zvolené době byl mladší než Dino, protagonista vyprávění), které je zachyceno s mimořádným citem pro postižení atmosféry všedního dne, nesmělých hudebních aktivit, šedivé periferní čtvrti.

Dino, kterého s obdivuhodnou autenticitou hraje Slavko Štimac, oblíbenec nejen Kusturicův, je šestnáctiletý chlapec, jenž se vyrovnává nejen s prvním milostným okouzlením, ale také se zdravotním strádáním svého otce. Třebaže přítomnost melodramatických prvků režisér nijak nezastírá, výsledný portrét prozrazuje hlubokou, chápavou znalost zvídavé i zraňované chlapecké duše, sytě vykresluje tehdejší společenské klima, jakoby samovolně si všímá hmotných i duchovních podmínek, v nichž lidé žili.

Milica Zdražilová zhlédla tento film na jugoslávské národní přehlídce v Pule a svůj bezprostřední pocit shrnula do slov, že "skutečně mistrovsky balancuje na hranici komediálního a melodramatického sdělení, aniž by vyvolával laciný smích či falešné dojetí." Zbývá doplnit, že i po dvou desetiletích si tento postřeh uchovává platnost.

Filmy byly postupně uváděny a nyní jsou "sebrány" do unikátního cyklu. Odpovědí na otázku, čím je cyklus unikátní, je hned několik. Tak především portrétovanými osobnostmi. Seriál zachycuje třináct umělců a myslitelů, kteří se svým dílem významně zapsali a mnozí stále zapisují do historie evropské kultury, především šansonu a poetické písně. Jde však o lidi s mnohačetnými uměleckými přesahy (od hudby a literatury přes výtvarné umění a divadlo až třeba k filmu).

Další unikátnost cyklu Básníci Evropy spočívá ve vzácných pohledech do soukromí protagonistů jednotlivých dílů, v ukázkách "jejich" prostředí, přátel i rodin. Někteří z nich jsou přitom známí tím, že si své soukromí úzkostlivě střeží. Budiž ke cti tvůrců Básníků Evropy přičtena i schopnost komunikace, při které se jednotliví umělci opravdu otevřeli. Další předností cyklu, i když zůstává trochu v pozadí, je pak, řekněme, "zeměpisnost" jednotlivých částí. Natáčelo se u Moskvy, v italském Janově, v Polsku, na anglickém venkově či v jižním Irsku. A unikátní v cyklu je samozřejmě i hudba. Každý z protagonistů se představuje ukázkami ze svého díla, mnohdy známého po celém světě.

Když připojím jména těch, které cyklus Básníci Evropy zachycuje, pozvánka ke sledování cyklu bude, myslím si, završena tím nejdůstojnějším způsobem. Takže tedy: Bulata Okudžavu a Gina Paoliho jsme již viděli, dále následují Grzegorz Turnau (vysílá se toto úterý), Jiří Suchý, Ian Anderson (český filmový tým byl prvním a zatím posledním, který si zakládající člen slavných Jethro Tull pustil domů), Herman van Veen, Hugues Aufray, Milan Lasica, Eugen Doga, Nedjalko Jordanov, Konstantin Wecker a Ludwig Hirsch. Jednotlivé portréty pak samozřejmě nepostihují jejich životaběh a uměleckou cestu v úplnosti, nicméně hlavní mezníky připomínají. Hlavně jsou pak svědectvím o tom, co si jednotliví básníci Evropy myslí a co dělají právě tady a teď (tedy na konci 20. století) a tím jsou velmi cennými dokumenty doby. Což je další unikum cyklu Básníci Evropy.

(tp)

Středa 22. 1. 2003 ČT 1 - 20.45 hodin

Každá část cyklu je věnována jednomu seriálu. "Výběr jsme prováděli tak, aby náš cyklus reprezentoval celý seriálový fenomén, abychom ukázali seriály z různých dob vzniku, seriály různých podžánrových skupin (rodinné, heroické), a seriály různě technicky natáčené (v exteriérech, v dekoracích)," vysvětluje otec a scenárista celého projektu Pavel Taussig. Tvůrci cyklu přitom zdaleka nevybírali jenom to dobré, co v československé seriálové tvorbě vzniklo. Díl vysílaný minule byl věnován Dietlovu seriálu Inženýrská odyssea, část uváděná tuto středu připomene dnes zcela zapomenutý seriál režiséra Eduarda Hofmana Klapzubova jedenáctka. Přitom právě u něj se, když v roce 1967 vznikal, očekával velký úspěch. Nestalo se. Seriál u diváků propadl a nevzpomínají si na něj ani ti, kteří v něm vystupovali.

Je ovšem zajímavé, jak se herci k některým svým účinkováním odmítají vůbec znát. V již zmíněném seriálu Inženýrská odyssea hrál vysokého stranického funkcionáře Jiří Zahajský. On jediný se k tomu přihlásil a dílem věnovaným tomuto seriálu o konstruktérech textilních strojů dokonce provází. "To ale byla výjimka," stýská si Pavel Taussig a pokračuje: "Když jsme zvali další herce, ať už z Odyssey či jiných seriálů, a žádali jsme je, aby sdělili, jak byli vybíráni a nějaké ty zajímavosti z natáčení, tak se vymluvili a nepřišli."

Seriál je fenoménem všude ve světě. Pavel Taussig k tomu říká: "Provází konzumenta od nepaměti. Začalo to novinovými příběhy na pokračování, v desátých letech minulého století se ve Francii objevil velmi slavný filmový projekt Fantomas. Pro televizi, která potřebuje zaplnit co největší vysílací plochu, je to útvar jako stvořený. Je to prostě magie. Divák, který se třeba jen letmo zakouká do prvního dílu, je zvědavý, jak to bude dál. I v normalizačních letech jsem zažil, jak lidi u seriálu reptali, druhý den ho pomlouvali, ale na další díl se zase dívali. Asi to odpovídá základním lidským biorytmům. Celý život je vlastně seriál; zřejmě i tím televizní seriál přitahuje diváky," uzavírá Pavel Taussig a zve tím ke sledování cyklu Pokračování příště. Jeho šestadvacet dílů vysílá ČT každou středu večer.

Smysl i cit do jeho osamělosti vnáší až známost se zdravotnicí, která k němu zprvu přilne, avšak později jej odmítne, když se zaplete s místním drogovým gangem, aby získal nějaké peníze pro jednoho ze svých svěřenců, zpravidla stejně bezprizorných, ale na rozdíl od něho dosud nevyzrálých a neschopných odolávat svodům. Nikoli nadarmo Joe (a nejen on!) hořce konstatuje, že lidé jako on si svou budoucnost nemohou vybírat, že jsou vázáni místem, kde žijí, protože jinam odejít nemohou. Loachovo pojetí přitom není bezvýchodně tragické - vyprávěním zejména v první polovině probleskují komediální situace, nacházíme situační humor, protkávaný mírně šokujícím zjištěním, že hrdinové se běžně vyjadřují přisprostlým jazykem, nadávají si, ale v hloubi srdce zůstávají zranitelní a citliví.

Herecké ztvárnění je vynikající, Peter Mullan je věrohodný v každém gestu, působivě zobrazuje jak poznenáhlu klíčící touhu mít někoho blízkého, ale současně pomáhat i vlastním přičiněním tam, kde někomu hrozí újma. Postihuje jeho všednost v množství atraktivních plošek, rozehrávajících jak ironické výpady, tak nesmělé dvoření, fascinuje schopností vyhýbat se jednoznačně označeným hodnotovým znaménkům v kresbě své postavy.

Loachův film je upřímným příspěvkem v diskusi o sociálních podmínkách (nejen) současné Británie. Zachycuje jeden obyčejný osud, často marné čekání na štěstí, na životní pohodu, na klid. Nepřesvědčuje ani hněvivě nehřímá, snaží se zobrazovanou situaci nazírat v podobných intencích, v jakých ji nazírají samotní aktéři příběhu - jako součást lidské existence, před níž není kam utéci, s níž se každý musí naučit žít a přitom se snažit, aby si zachoval tvář a nemusel se stydět za své skutky.

Pátek 24. 1. 2003 NOVA - 22.25 hodin

Režie Rod Holcomb. Hrají Kyle Chandler, Jon Voight, Marcia Gay Harden, Ben Gazzara, Glenn Plummer, Stephen McHattie, Tyrone Benskin a další.

Sobota 25. 1. 2003 ČT 1 - 21.05 hodin

Neděle 26. 1. 2003 ČT 1 - 22.15 hodin

Duvall si chce diváky podmanit, takže situace často žene na ostří nože. Cítíme, že snadno by se mohl přechýlit k satirickému pohledu na pokrytectví víry (to si vyzkoušel již ve válečné komedii MASH), přimknout k hororové stylizaci či naopak přilnout k naivně agitační výzvě. Naštěstí odolal pokušení vybočit ke kterémukoli z naznačených směrů, bez přemrštěné exprese postihuje změny v hrdinově rozpoložení, záchvaty pýchy i pokory. Důležitá je hudební složka s vroucnými zpěvy (například gospellu Oh How I Love Jesus). Ovšem naléhavosti dávných Bergmanových výpovědí o lidech trpících svou duchovní prázdnotu, v níž spatřují příznak Božího mlčení, přece jen nedosáhl. Duvallův kněz si je totiž vždy jist, že Bůh si vyvolil právě jeho.