Americký režisér Steven Soderbergh se vymyká hollywoodským zvyklostem: vedle bezproblémově diváckých žánrů, ať již je to melodrama (Erin Brockovic) nebo kriminální komedie (Dannyho paťáci), zvládá i experimentálně pojaté projekty (kdysi Sex, lži a video, později Traffic - nadvláda gangů), přejímací "minimalistickou" poetiku tzv. nezávislých filmů, zvláště zrnitost obrazu, případně videoznáznamu, a jeho malou citlivost. K experimentující linii náleží rovněž Soderberghův nový film Hollywood, Hollywood.

Jeho vcelku složitá struktura "filmu ve filmu" s matoucími přechody "z reality do fikce" by jistě mohla sloužit jako ideální materiál pro podrobný tvarový rozbor. Avšak pro běžného diváka (i recenzenta) zavánějí zvolené postupy povážlivou samoúčelností, která není vyvážena přinášeným sdělením. Pohled na filmařskou branži a vztahy v ní panující jistě upozorňuje na krizové situace, průběžně znějící komentáře obsahují deziluzivní prvky, avšak výsledný obraz je jakoby přizpůsoben melodramatickému zakotvení, v němž se odehrává smyšlený film s názvem Rande ("skutečné titulky" následují až v závěru).

Vyprávění otevírá jakási anketová epizoda, kdy jsou ve stručnosti představeni budoucí aktéři. Poté se rozvine několik dějových linií navzájem se prolínajících, sjednocených pouze společným dějištěm (Los Angeles) a dvěma dny, kdy se příběh odehraje. Režisér zvýrazňuje bizarní události, stačí připomenout konfliktně zkoušenou hru o mladém Hitlerovi nebo obskurní rozmluvy na personálním oddělení, případně masérku, přesvědčenou pětisetdolarovým obnosem, aby poskytla i sexuální službu. Příznačná ovšem je vizuální "děravost" dění, občas téměř nepostřehnutelná, kdy v plynulé akci zaznamenáme jakousi nenápadnou trhavost zaviněnou opakujícími se vteřinovými vynechávkami, jindy vypadávají celé segmenty (např. poskytnutou sexuální službu oznámí titulek "po 40 sekundách"), případně rozostřeny do stěží zřetelných šmouh.

S touto vizuálně stylizovanou rovinou kontrastuje "normálně" natočená rozmluva začínajícího černošského herce s bělošskou reportérkou, průběžně do vyprávění vřazovaná, završená scénu z natáčení, kde dokonce vystoupí samotný Brad Pitt, hrající sám sebe. Jenže žádná jistota, co která rovina označuje, neexistuje: až do poslední minuty vyprávění je divák stále překvapován měnícími se významovými souvislostmi. Sotva si uvědomí zbourání jedné fikce, už poznává, že ji nahradila fikce jiná. Soderbergh se vyžívá v začleňování odkazů na reálné osobnosti (již zmíněný Pitt), rekvizity či reálie (viz neúspěšné vnucování se distribuční společnosti Miramax, která tento film uvádí), dodávaje tak jistý ironický nádech, aniž by opouštěl jasně vytčené mantinely. Rovněž to dokládá rozsáhlý, mírně rozhněvaný monolog černošského herce o postavení černošských herců v Hollywoodu a alibistických typech postav, které ztvárňují.

Režisér dobyl značného renomé, takže někteří herci, kteří pod jeho vedením uspěli v oscarovém klání, bez váhání přijmou jakoukoli jeho nabídku (Julia Robertsová zde představuje dosti bezradně zvídavou reportérku). Dále spatříme např. Davida Duchovného nebo Mary McCormackovou. Jejich přítomnost je ovšem podřízena Soderberghově režijní koncepci, neboť se ocitají v poloze manipulované loutky - jak se ostatně na melodrama, ať již předstírané či opravdové, sluší.