Čtvrtek 23. 1. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
premiéra 19. ledna v 8.04, repríza 23. ledna v 0.04

Čteme o tom národu slovanském, že všechny jiné svou slávou převyšoval, protože je svou statečností a hrdinstvím předčil. Seznávajíce to naši předkové, všechno své dobré na tom zakládali, aby paměť nesmrtelnou po sobě zůstaviti mohli. Umění svobodné zanedbávali a opomíjeli, písmům se žádným neučili a lehce je sobě vážili. Takového, který se jím zaneprazdňoval, za nic neměli, v čemž je ještě na ten čas někteří z jejich potomků následují. Žalostné je vzpomínati, že takové hrdinské skutky předků našich pospolu se nenacházejí. Jenom to je sepsáno, co sepsali cizí národové, kteří jejich zmužilosti okusili a jim byli poddáni. K čemuž já v pilnosti přikládám z historií rozličných jazyků v jedno sebraných tuto v krátkosti všecky příběhy tohoto slavného národu slovanského.

Zase jeden, kterého to popadlo. Totiž snaha ukázat, jací byli naši staří předkové statní junáci. Pravdu měl v tom, že na rozdíl na jiných národů si Slované na sepisování své historie nějak zvlášť nepotrpěli - a tak se do toho pustil on. Poněkud však dílkem tímto svým (i četnými jinými) vzbuzuje dojem nepříliš životného profesora, sepisujícího tlusté, tisícistránkové folianty, ve kterých prach a plíseň požírá neznámý, pro dnešního čtenáře již nevábný obsah. Zvenku to tak vskutku může vypadat - leč zevnitř je tomu právě naopak. Kdyby byl Bartoloměj Paprocký z Hlohova a z Paprocké Vůle vskutku tím nezáživným patronem, proč by tak silně zajímal mnohem později "otce slavistiky" Josefa Dobrovského? Historik Josef Jireček o něm napsal nejobšírnější českou studii a profesor August Sedláček z něho zase bohatě čerpal pro své monumentální dílo Hrady a zámky české. A ještě jeden historik, Josef Šimák, ten zase Paprockého knihy nazval "nejlépe vypravovanými českými Kronikami."

Bartoloměj Paprocký se narodil někdy mezi rokem 1540 a 1543 v zemi Dobřínské kdesi na východě. Pocházel z nepříliš majetné šlechtické rodiny. Mohl sice získat obvyklé vzdělání tehdejších polských šlechticů - studia na univerzitě a krátký pobyt na dvorech domácích magnátů - po smrti svých rodičů však byl nucen vrátit se do rodných obcí svých rodičů, do Hlahola a do Poprocké Vůle. Sňatkem pak získal další půldruhé vesnice.

Prakticky hned po svatbě Paprocký svou manželku opustil. Domů se sice vrátil, jenže to bylo až pět let po její smrti. Před tímto návratem na své statky získal určitou diplomatickou zkušenost. Zúčastnil se totiž jako člen polského poselstva k Turkům. Kde všudy ale tehdy bloudil, to věděl jenom on sám. Žil zřejmě dobrodružným vojenským životem někde ve východním pohraničí (dozvídáme se od dr. Karla Krejčího), v krajinách ohrožených tureckým vpádem. S bolestí se díval na zpustošení pomezí své vlasti, poznával jadrné typy pohraničních šlechticů, jejichž portréty kreslil výstižnými verši, jistě sám nejednou tasil zbraň proti nevěřícím, snad se dostal s poselstvím až do Cařihradu.