Když se k večeru vracím autem domů, snažím se zaparkovat tak, abych z okna našeho bytu v 11. patře měl vůz na dohled. Podléhám iluzi, že budu mít auto na očích, ačkoliv ve skutečnosti mám na očích leda tak brýle.

Nemyslím si, že bych zaparkováním pod okny paneláku mohl nějak zabránit případné krádeži. Už proto ne, že jedno auto mi už bylo čórnuto. Obdobným způsobem zmizel automobil spoustě lidí, takže tuhle neblahou zkušenost netřeba rozvádět do podrobna. Stavím-li tedy svou škodovku do výhledu pod oknem, je to jen iluzorní krok k jejímu zabezpečení - už proto, že ve spánku nelze vartovat.

Hlavní přednost okenního výhledu nastává ráno po probuzení. Ještě rozespalý hodím oko patřičným směrem. Zjistím-li, že auto je na svém místě, hned ten den pěkně začíná. Je ovšem ještě radno zacílit zrak směrem ke kolům a zkontrolovat, zda na discích zůstaly přes noc i ozdobné kryty zvané poklice.

Je-li auto zaparkováno dále od domu a na pneumatiky už je vidět jen taktak, sahám v bytě po příručním dalekohledu (Exakta 10 x 15). V mládí jsem se domníval, že takto obhlížejí svá auta pouze maloměšťáci. Jenže od doby, kdy mi byly postupem let ukradeny nejméně 5x zmíněné ozdobné poklice, pochopil jsem, že je lepší zjistit jejich krádež dalekohledem v teple bytu, než dostat ťafku až na místě.

Zacílení pomocí optiky mi umožňuje i ranní kontrolu, zda zámek u dveří není rozvrtaný (jako už byl 2x).

Žel až na místě mohu zjistit i to, zda ve voze zůstalo autorádio (3x tam už nebylo). Nepospíchám-li, ověřím si i to, zda ve svém příslušném lůžku stále ještě leží rezervní pneumatika (nebyla tam už 4x). Je-li všechno skutečně v pořádku, vždy znovu a znovu to pokládám za požehnání nového dne.

Průběh ranního rozbřesku líčím sice v první osobě, ale jsem si dobře vědom, že jsou nás mraky automobilistů, kteří - v rozličných variantách - prožívají obdobná jitra.

Když je automobil pohromadě, celý a nepoškozený, vnímám to pokaždé jako to malý zázrak: v zemi, kde chmatáctví je na denním pořádku. Respektive na denním nepořádku.

Okruh kradených součástí aut se v celostátním měřítku postupem času proměňuje. Ubývá odcizených autorádií, přibývá krádeží rezerv. A v neposlední řadě i zmíněných poklic na kolech, zvláště u škodovek. Napadá mě, že je na čase vymyslet pro zloděje těchto krytů kol nějaký výstižný název. Dovoluji si navrhnout pojmenování, které sice původně vzniklo v jiné souvislosti, ale mohlo by být vhodné i pro tento případ. Před lety se díval jeden malý kluk na veřejné vystoupení dechovky a při pohledu na hudebníka, který hrál na činely, pravilo to dítě, že je to - poklicajt!

Ano, říkejme tak i zlodějům poklic z aut. Zaslouží si samostatné označení. Ačkoliv žádného z nich neznám osobně, výsledky jejich činnosti jsou mi známé víc než důvěrně. Leč v jedné věci tápu.

U většiny artiklů kradených z aut je nesporné, že směřují (pokoutním prodejem či přes bazary) opět zpátky do aut, byť do aut jiných majitelů. Budiž, není to právě čestná a pěkná cesta. Ale je jasná: od auta jednoho k autu jinému. Ale jak je tomu u poklic? Zdá se mi, že zde tomu bude nějak jinak, a to přímo záhadně.

Poklice nových škodovek z posledních let jsou označeny firemním znakem, takže nepředpokládám (a ani jsem toho nebyl svědkem), že by si je někdo dával na vůz nějaké jiné značky. Vezmu-li dál v úvahu, že novou Felicii, Fabii, Octavii, či Superb si člověk obvykle kupuje i s uvedenými ozdobnými kryty na kolech, nepředpokládám, že by ty kryty vzápětí někde ztratil. Pravda, tu a tam se může stát, že je naťukne při neopatrném najetí na obrubník chodníku. Ale že by šlo řádově o desetitisíce, ba dokonce až statisíce odepsaných poklic?

Zůstává tedy tajemstvím, pro koho jsou tyto kryty kradeny. Podíváte- li se - zvláště ve větších městech - na novější typy škodovek, zjistíte, jaké spoustě z nich byly tyto kryty odcizeny. A tak mi nezbývá než zopakovat otázku: pro koho vlastně byly čmajznuty? Určitě ne pro novější škodovky, které s nimi už vyjely z prodejny. Na rozměry starších vozům se ty poklice už nehodí. Je tudíž rebusem, proč a pro koho jsou vlastně odcizovány.

Pro nějakého maniaka, který má plný byt poklic a kochá se jejich množstvím? Nebo ty poklice mizí někde ve vesmíru v černé díře? Tedy tam, odkud se nemůže dostat ven žádná informace, neboť rychlost jejího šíření by musela být nadsvětelná?

Ovšemže existují drsnější problémy, než když vám někdo lohne ozdobné poklice. Jak už jsem uvedl, jednou mi zmizelo celé auto. Existují samozřejmě ještě podstatně, podstatně vážnější trable, než zmizivší auto. Nicméně mi to nedá, abych se nepodivil nad tím, proč se, kurník, kradou poklice novějších škodovek, když je pak následně nikdo zřejmě neumisťuje na nějaké disky další.

Viditelně přibývá kol nahých; ta moje čtyři k nim v přítomném čase opět patří. A nemám pocit, že by těch následně zakrytých - jaksi recipročně - přibývalo. Kam tedy mezi ty kradené disky? Proměňují se v létající talíře?

V zemi, v níž žil Franz Kafka, si říkáme občas se ženou Magdou, že nevíme, co nás při každodenní dalekohledové inspekci z okna zase čeká. Moc a moc by se nám líbilo, kdybychom vedle očekávání opakovaně neblahého mohli někdy mít také očekávání blahé. Máme o tom zcela konkrétní - a vábivou - představu: