Ano - gramofonové snímky dívky s tenorovým či dokonce barytonovým zpěvním projevem opravdu existují. Tímto velice zvláštním a výjimečným hlasem vládla počátkem dvacátého století krásná anglická dívka s uměleckým jménem Ruby Helderová. Jak k takovému hlasu přišla, to se již asi nikdy nedozvíme - dvě věci jsou ale jisté: nepatřila mezi transvestity, ani netrpěla žádnou anomálií hlasivek.

Tato nejen v dějinách gramofonového průmyslu výjimečná děva - vlastním jménem Emma Jane Holderová - se narodila 3. března 1890 v anglickém Bristolu jako dcera mlékaře. Nezdá se, že hudební nadání zdědila po rodičích, spíše se na uměleckou dráhu dala bez ohledu na jejich přání. První zmínky o jejím umění se objevily v září roku 1907 v novinách Western Daily Press: "Bristolský dívčí baryton je místnímu publiku nepochybně již dobře známý. Po skončení čtyřměsíčního angažmá v Londýně dnes úspěšně zpívá v pařížském sále Apollo. Proslýchá se, že obdržela též nabídky z Berlína, Sankt Petěrburku a USA."

Ruby Helderová vstoupila do gramofonového nahrávacího studia poprvé v roce 1908, kdy natočila na válečky firmy Pathé - pantograficky přepisované na gramodesky stejné značky - sérii údajně velice zdařilých snímků. Brzy následovaly nahrávky i pro další gramofonové společnosti.

Ročenka Kdo je kdo v hudbě z roku 1915 uvádí, že Ruby studovala zpěv na hudební škole v Guildhallu, kde byl jejím učitelem Charles Tinney - zachované (i když možná neúplné) záznamy této hudební školy ovšem její jméno vůbec nezmiňují. Podle vlastního tvrzení údajně zpěv studovala sedm let u slavného barytonisty Sira Charlese Santleye, což ovšem časově neladí s předchozím údajem. Sir Santley sice její údaj později potvrdil, jeho písemné svědectví však není datované. Nejspíš ale bude autentické, neboť Santley zemřel v roce 1922 a toto svědectví bylo všeobecně známé již několik let před jeho smrtí.

O další kariéře Ruby je známo, že často křižovala oceán a nahrávala na jeho obou stranách snímky pro různé gramofonové společnosti. Na jedné ze svých prvních transoceánských cest se setkala s Enrikem Carusem a s dalšími předními operními hvězdami tehdejší doby. Podle jednoho dobového novinového článku jí slavný tenorista přislíbil audici v newyorské Metropolitní opeře. Vedení této velice vážené instituce se však údajně obávalo negativní reakce publika v případě, že by angažovalo umělkyni považovanou za něco jako hříčku přírody. Slíbená audice proto byla na poslední chvíli odvolána i přesto, že Ruby po dlouhé dny usilovně studovala a zkoušela titulní roli opery J. P. Masseneta Kejklíř od Notre Dame.

Z výše zmíněného novinového článku pocházejí i další zajímavé informace: Ruby mimo jiné vyvracela pověsti, že by tenorové zabarvení jejího hlasu vzniklo jakožto následek operace hlasivek, kterou úmyslně podstoupila. Tyto absurdní historky vznikly prý kvůli malému chirurgickému zákroku, který podstoupila ve svých osmnácti letech, při němž jí byly z okolí hlasivek odstraněny jakési nevinné uzlinky. Ze stejného článku se také dozvídáme, že Ruby působila nějaký čas jako velice uznávaná učitelka zpěvu v americkém městě a státě Iowa. Některé propagační materiály uvádějí - a potvrzuje to i výše zmiňovaný novinový článek -, že Ruby několikrát zpívala také v největší newyorské synagoze. Podle tvrzení rodinných příslušníků ovšem nebyla židovského původu.

Koncertní repertoár Ruby Helderové byl velice rozsáhlý - sahal od opery přes oratoria až k dobovým populárním baladám. Vystupovala na jevištích operních domů, hudebních divadel a od počátku dvacátých let i v prvních vysíláních rozhlasu. S výjimkou dvou operních snímků spadají do kategorie populárních balad také všechny její gramofonové nahrávky. Podobně v krátkém nekrologu vydaném tiskovou agenturou Reuter a publikovaném v novinách The Times se uvádělo, že největší úspěchy sklízela právě na jevištích hudebních divadel.

Ke zmiňované úspěšnosti jejích písňových recitálů se váže i postesknutí jejího otce, který se krátce po skončení první světové války konečně rozhodl, že navštíví jeden z jejích koncertů: pro velký zájem obecenstva se mu prý nepodařilo ani protlačit se k pokladně koncertní síně.

Zdá se, že nástup rozhlasového vysílání počátkem dvacátých let minulého století kariéře Ruby Heldenové velice prospěl. Ve stejnou dobu ovšem začala popularita jejích gramofonových snímků zaznamenávat úplně opačný trend: svoji poslední desku totiž Ruby natočila pro firmu HMV v roce 1921, přičemž veškeré její snímky byly z katalogu této gramofonové společnosti brzy poté - již koncem roku 1924 - vypuštěny. Nepředstavovala snad již pro obecenstvo tak velkou atrakci jako dříve, nebo snad způsobila tento nezájem gramofonových společností nějaká změna v zabarvení jejího hlasu? K tomuto druhému názoru se kloní hudební kritici: její nahrávky z roku 1908 hodnotí jako opravdový tenor se všemi jeho atributy, zatímco na pozdějších snímcích pro značku HMV již její hlas zněl spíše jako kontraalt. Stejný názor vyslovila i dobová kritika v novinách The Times v hodnocení jednoho koncertu Ruby Helderové z června roku 1924, když napsala, že ".její hlas se svým zabarvením v jistém ohledu sice velice blíží skutečnému tenoru, jinak by jej ovšem bylo možné označit také za kontraalt - chybí mu totiž síla a výraz horního tenorového rejstříku." Přes podobné méně příznivé kritiky Helderová až do roku 1927 úspěšně vystupovala v četných rozhlasových pořadech. Oficiálně se z hudební scény stáhla až v roce 1935.

Ruby Heiderová po sobě zanechala více než stovku gramofonových snímků - kromě prvních šesti nahrávek z roku 1908 pro firmu Pathé, čtyř pro anglickou firmu Edison Bell a osmi snímků pro americkou Columbii to byly již výlučně jen snímky pro anglickou firmu HMV. Anglický časopis The Sound Wave přinesl v červnu roku 1911 její fotografii a zároveň anoncoval její rané gramofonové snímky následujícími slovy: "Přinášíme portrét slečny Ruby Helderové, jejíž nádherné nahrávky pro gramofonovou firmu Edison Bell způsobily tak velký rozruch v gramofonovém světě. Jak vidíte na obrázku, je slečna Helderová okouzlující mladou dámou v rozpuku jara mládí. Teprve nedávno odrostla letem dospívání a jistě by si nepředstavoval nikdo, kdo někdy slyšel její kultivovaný tenor přednášející některé z oblíbených písní, že tento hlas patří tak příjemné představitelce něžného pohlaví. Slečna Helderová zaznamenala nedávno velký úspěch na svém benefičním koncertu pro sira Charlese Santleye, avšak její jméno a sláva se rozšířily po celém království a ve všech městech, kam zajížděla, vystupovala s velkým úspěchem. Její první koncert v Queen's Hall přiměl v roce 1909 hudebního kritika časopisu Black and White k výroku, že 'je to krásná, štíhlá osmnáctiletá dívka vybavená čistým tenorovým hlasem úžasného rozsahu a síly. Obecenstvo ji odměnilo nadšenými ovacemi a své uznání vyjadřovalo opakovanými žádostmi o přídavky.' A my můžeme všem gramofonistům kdekoliv na světě jen doporučit, aby si poslechli jedinečný hlas slečny Helderové, který je jistě velice potěší."

Ruby Helderová se někdy koncem první světové války seznámila s americkým malířem Chesleyem Bonestellem, za něhož se pak v roce 1920 v Anglii provdala. Její manžel zemřel jako osmadevadesátiletý v roce 1986 - proslavily ho jeho avantgardní malby a mimoto byl činný v mnoha dalších oblastech umění, do nichž vždy vnášel svůj osobitý a inovační styl. Zpočátku pracoval v Anglii, v roce 1927 se vrátil do USA - a to byl nejspíš také důvod, proč od téhož roku přestala jeho žena vystupoval v rozhlase.

Jak probíhala další umělecká a životní dráha Ruby Helderové v USA, není přesně známo. Známé je pouze datum jejího úmrtí, kterým byl 21. listopad roku 1938. V úmrtním listě byla jako příčina smrti uvedena mimo jiné pokročilá cirhóza jater. Někteří badatelé z toho vyvozovali, že se Ruby Helderová v důsledku depresí z příliš časného zakončení původně tak slibně se rozvíjející kariéry stala alkoholičkou, i když je pravděpodobnější, že její choroba měla revmatický původ.

GABRIEL GÖSSEL