"Sedl jsem si ke stolku a vytrval jsem u něho dvanáct hodin bez přerušení. Láhev tokajského vpravo, kalamář uprostřed a krabičku sevillského tabáku vlevo. V domě byla s matkou, která se starala o domácnost, krásná šestnáctiletá dívenka a ta na zazvonění kdykoli přiběhla do mého pokoje. Toho prvního dne, mezi tokajským vínem, sevillským tabákem, kávou, zvonkem a mladou Múzou, jsem napsal dvě první scény Dona Giovanniho."

Ano, Lorenzo da Ponte (1749-1838) se proslavil jako autor vynikajících libret tří Mozartových oper - Figarovy svatby, Dona Giovanniho a Cosi fan tutte. Je známo, že psal libreta také pro Antonia Salieriho a další - dnes už zapomenuté - skladatele a že byl dvorním básníkem císaře Josefa II. Málokdo však ví, že Lorenzo da Ponte napsal na sklonku svého požehnaně dlouhého života obsáhlé paměti. A opravdu měl o čem vyprávět!

Jeho kniha je poutavým obrazem přelomové doby konce 18. a začátku 19. století, ale i velkým příběhem autorova bohatého a proměnlivého života. Jako nadaný, výmluvný a zřejmě i pohledný mladík okouzloval ženy, třebaže přijal kněžské svěcení a jako velmi mladý už učil latinskou literaturu v semináři; záhy musel za dramatických okolností opustit rodný kraj - Benátskou republiku - a vydal se na světoběžnickou cestu dobrodruha téměř casanovovského ražení. Největší úspěchy slavil u vídeňského dvora, kde prožil patrně svá nejšťastnější léta, byť ztrpčovaná dvorskými intrikami. Po Josefově smrti působil ještě ve službách jeho nástupce Leopolda II., potom žil delší čas v Londýně, kde byl básníkem operního divadla, knihkupcem, antikvářem a nakladatelem. Finanční problémy ho nakonec přinutily odjet i s rodinou do Spojených států. Odjížděl s úmyslem pobýt tam jen nějaký čas, ale do Evropy se už nikdy nevrátil. Nutnost živit početnou rodinu vedla stárnoucího muže na různá místa a k různým zaměstnáním, někdy velmi vzdáleným jeho původní dráze vzdělance a básníka. Nakonec se trvale usadil v New Yorku a neúnavně šířil znalost svého mateřského jazyka a milované italské literatury jako profesor italštiny a knihkupec. Snažil se také uvést do Ameriky italskou operu; i jeho přičiněním byla padesát let před založením proslulé Metropolitní opery postavena v New Yorku první samostatná operní budova.

Nelze než obdivovat nezlomnost, s níž Lorenzo da Ponte po opakovaných bankrotech, neúspěších či zraněních dokázal až do velmi pozdního věku vždy znovu s novou nadějí začínat. Odpouštíme mu proto i jisté fanfaronství, které ostatně tak trochu patřilo k jeho době a národnosti. Bylo by nespravedlivé, kdyby měl jeho bohatý život upadnout v zapomenutí, a to nejenom kvůli tomu, že svými verši inspiroval geniálního Mozarta.