Jestliže Vzpomínáš na Dolly Bell? pojednával o dospívajícím mladíkovi, zde Kusturica sáhl po vyloženě dětském hrdinovi. Malý Malik ještě nechápe, co se děje, otcovo zatčení je mu prezentováno tak, že tatínek odjel na dlouhodobou služební cestu, ale všudepřítomné napětí přesto vnímá - a reaguje na ně po svém. Režisér si v souvislosti se svérázně mudrujícím chlapcem dovolil začlenit humornou nadsázku, všimneme si i snahy poetizovat obrazy bujarých rodinných posezení. Uplatňování dětského pohledu však není důsledné: události se často odehrávají (a jsou nazírány) nezávisle na malém Malikovi.

Příběh se odehrává v komunistickém prostředí: čistky postihly nejen skutečné či smyšlené odpůrce Titova režimu, ale záhy se rozšířily i mezi jeho stoupence. Potíže tak dostihnou i Malikova otce. Bez soudu je nejprve poslán do pracovního tábora a později do vyhnanství. Trest není nijak těžký: rodina sama nijak perzekvovaná, žena může za svým mužem dojíždět a později i odstěhovat. Změnilo se sociální postavení donedávna privilegované rodiny, ale další postihy již nenásledovaly.

Některé postřehy jsou působivé, ukazují, že postačilo neuváženě vyřčené slovo, aby se rozpoutaly běsy. Zaujme postižení plíživého strachu, který paralyzuje i nejbližší příbuzné - nikdo nenalezne odvahu nevinně nařčeného se zastat. A především otec sám není prezentován jen jako politováníhodná oběť, leckteré jeho charakterové rysy, třeba obhroublé povýšenectví i bezohlednost k ženám, stěží vzbudí sympatie. Kusturica mapuje pestré složení rodinného vzorku, zahrnujícícho znepřátelené příbuzné, přítomnost duchovního i rituální obřízku - hrdinové mají sice muslimský původ, ale s výjimkou obřízky nepraktikují náboženské obřady.

Režisér se snaží nastolit žánrově rozmanitý přístup, od chmur zatčení až ke konfliktním střetům (znásilnění neúmyslné původkyně celé kalvárie, která nedomyslela dopad svých slov), ale také ke škodolibým chlapcovým kouskům (zapálení sukně u dívky, s níž otec flirtuje). I sám chlapec prožije své trauma, když otce pozoruje při jeho milostných záletech, když mu zemře na tuberkulózu jeho nejlepší přítelkyně, když ne zcela zvládne nácvik projevu na přivítání soudruha Tita (a právě zde kulminuje smysl pro ironii a paradox).

Kusturicovi lze jistě vyčítat alibismus zvoleného pohledu, sklon k téměř idylickému změkčování tragického období, ale nezapomínejme, že Otec na služební cestě vznikal ještě za doznívajícího titovského režimu a nesměl zpochybnit ideály režimu, nanejvýš mohl žonglovat s výskytem dílčích přehmatů. Však také zaznamenáme dosti proklamativní slova, že minulost odpustit lze, ale navždy zůstane v paměti. I v dané podobě představuje mez možností, kterou nebylo možné překročit.

Úterý 28. 1. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

Režie Fred Schepisi. Hrají: Walter Matthau, Tim Robbins, Meg Ryanová a další.

Film se opírá především o technickou vyspělost, umožňující unikátní, emotivně působivé makrozáběry (včetně časosběrných pohledů na rostliny). Předvádí činnost jednotlivých zástupců hmyzí říše, ať již žijí na souši nebo na vodě. Z detailní blízkosti tak můžeme sledovat vzlet slunéčka sedmitečného i bzukot čmeláka, přihlížíme opylování květů, ale také si všimneme tragického konce luční kobylky, která uvízne v pavučině, okamžitě zamotána do neprodyšného zámotku. Některé okamžiky přesahují rozměr pouhé registrace, obsahují až jistou grotesknost či absurditu (třeba při lezení housenek doslova husím pochodem, kdy jejich nedohledný zástup připomíná řetězec, nebo při sysifovské námaze hovnivála, jen s obtížemi valícího svou kuličku).

V několika epizodách se tvůrcům podařilo zdařile evokovat, jak drobný hmyz může vnímat události, které rozměrově odlišnému člověku nepřijdou nijak zvláštní. Dopadající kapky deště se rozprskávají jako granát, chovají se jako dělostřelecké koule, ohrožující celé své okolí. Drobná zvířátka jsou dopadajícími kapkami zmítána, odhazována, jen stěží hledají ochranu před přívaly vod.

Jinou výraznou epizodou je přílet mohutného ptáka (nejspíš bažanta), který podoben pravěké obludě dosedne na zem a jme se klovat zmateně pobíhající mravence. Nejen v této scéně se uplatňují uměle vybuzené zvuky, dosahující až ireálných rozměrů. Jakoby reálná zvuková kulisa provází všechny záběry, pokud není nahrazena vokálním dětským zpěvem nebo vzrušenými melodiemi, pokud se má naznačit dramatičnost sledovaných událostí. Pozoruhodné jsou jakoby letecké záběry sledující let hmyzu, někdy dokonce řešené jako "subjektivní" z pohledu letícího tvora (včetně na body rozloženého hmyzího vidění). Film se odehrává v rozmezí od jara do podzimu, dokonce zapojuje noční scenerii s nenadálým odletem velké můry, podzimní ranní mlhy uvádí sugestivním záznamem postupného zdvíhání se vážky z vodní plochy, až znenadání odletí. Mikrokosmos je film vrcholně vzrušivý a v lecčems unikátní.

Režisér Martin Scorsese ve snímku Kundun načrtává životní osudy současného dalajlámy - od dětství až po nucený odchod do emigrace. Vyprávění se vyznačuje mimořádnou věrohodností, s jakou jsou postiženy reálie. Vůbec nepoznáme, že filmaři pochopitelně nesměli natáčet ve skutečném Tibetu, takže si jej museli vytvořit v marockých exteriérech - včetně rozsáhlých staveb, bezpočtu kostýmů i nejrůznějších předmětů. Včetně dopravení stovek Tibeťanů (převážně mnichů) doslova z celého světa. I jednotlivé postavy jsou obsazeny neherci tibetského původu. Proto vadí, když pracně budovanou iluzi ruší to, že celý film je mluven anglicky (věrohodnější by samozřejmě bylo užité původního jazyka, ale tak daleko zřejmě nebyl výrobce ochoten zajít).

Kundun znamená v kontextu dosavadní, často buřičské Scorseseho tvorby překvapení i svou uctivostí. Vzdává bezmála oslavný hold, naprosto vzdálený někdejšímu přemýšlivému pohledu na rozpory přítomnosti (Taxikář) či na křesťanské mýty (stále je v dobré paměti skandál kolem Posledního pokušení Krista). Nic takového v Kundunu nenalezneme.

Pojetí dalajlámy (jehož blízcí lidé oslovují Kundune) vykazuje množství zlidšťujících momentů. Některé se vztahují k dětství, kdy jako malý chlapec bývá fascinován zcela jinými věcmi, než by se očekávalo. Později zaznamenáme třeba iluzi, že čínský komunismus má některé společné rysy s buddhismem (dokud sám velký Mao - a ten opravdu vyhlíží jako figurina z voskového panoptika - nesdělí, že náboženství je zhoubným opiem lidstva, a proto je třeba je mýtit).

Dalajláma je vylíčen jako člověk plně oddaný svému poslání, jako člověk vědomý si nesmírné zodpovědnosti, která spočinula na jeho bedrech. Oblast, kterou spravoval, vyhlížela jako ráj na zemi - dokud tam nevpadly čínské jednotky. Ale i poté se dalajláma vážně zabýval čínskou variantu marxismu. A podle Mladé fronty Dnes z 18. června 1998 tibetský duchovní vůdce měl při návštěvě Francie prohlásit: "V podstatě jsem socialista. Někdy se označuji za zpola marxistu a zpola buddhistu. Marxistická ekonomická teorie neznamená jen tvorbu zisku, ale i jeho přerozdělování stejnou měrou mezi lidi."

Pátek 31. 1. 2003 NOVA - 22.25 hodin

Režie Christian Duguay. Hrají Pierce Brosnan, Ron Silver, Ben Corss, Lisa Eilbacher a další.

Sobota 1. 2. 2003 ČT 1 - 18.05 hodin

Naposledy jsem Felixe Holzmanna živě viděl vloni, kdy přijel z Německa pokřtít druhý díl "gramofonového" vydání svých scének, tedy dalších deset výstupů na kompaktních discích firmy Supraphon. Už nemocný herec tenkrát tak trochu bilancoval. Vzpomínal například, kdy se v něm probudil komik: "Bylo to už ve škole. Bavil jsem hlavně spolužáky a někdy taky učitele. Ovšem tenkrát to bylo všechno improvizované. Měl jsem radost, když se děti okolo mne smály," vyprávěl.

Od šedesátých do osmdesátých let slavil velké úspěchy díky televizi. Mnohé jeho scénky zlidověly, lidé si je se smíchem vypravovali na ulicích, v dopravních prostředcích i doma. Znají ho ovšem i diváci v Německu. "V němčině jsem ale vystupoval daleko míň než v češtině," řekl k tomu Holzmann, který v Německu začal účinkovat asi před pětatřiceti lety. "Všechno ale přeložit do němčiny nešlo, některé záležitosti byly opravdu specificky české," doplnil. Mimochodem - v Německu poznal Felix Holzmann svoji pozdější manželku.

V narážce na slavnou scénku, kde si Felix Holzmann kupuje lístky do kina, jsem se ho zeptal, co dělal včera, co dělá dnes a co bude dělat zítra. "Včera jsem jezdil jako komik, hodně i s Karlem Vlachem a dnes křtím cédéčko," odpověděl s tím, že plánů už moc nemá. "Možná natočím něco do Silvestra, ale opravdu nevím," byl už spíše zdrženlivý. Ovšem podotkl, že humor se v dnešní společnosti pomalu vytrácí. Alespoň ten klasický. "Mně se moc líbili takoví komici jako Chaplin nebo Laurel a Hardy. Ale takový humor se už dnes nevidí. V současnosti se provozuje humor úplně jiný, a ten už mi moc nesedí," řekl Felix Holzmann nedlouho přes svou smrtí. Jeho umění připomene si však můžeme připomenout nejen na televizní obrazovce; kdykoliv si můžeme i jeho hlas pustit ze supraphonských kompaktních disků a vzpomínat tak na člověka, který dokázal bavit národ.