Ztráta paměti patří k oblíbeným zápletkám. Nedílnou součástí takových příběhů je nejen pátrání po vymazané minulosti, ale také nabývání nové osobní integrity. Na obdobném principu vystavěl finský režisér Aki Kaurismäki svůj film Muž bez minulosti. Nedočkáme se nějakých překvapení: budoucího protagonistu, jenž z vlaku vystoupí do nočního města, přepadne parta chuligánů a zbije ho do bezvědomí. Muž ztratí nejen paměť, ale málem přijde i o život. Když později hledá novou existenci v ubohých slumech kdesi na předměstí, dočká se vstřícnějího přijetí a nalezne i spřízněnou duši.

Ačkoli vyprávění přesně postihuje sociální dno, je toto zaměření tím posledním, co by Kaurismäkiho zajímalo. Zvolené prostředí, kde lidé přebývají ve zrezlých kontejnerech, se stává pouhým barvitým koloritem (stejně jako v předchozích režisérových filmech - např. Mraky odtáhly nebo Juha), na jehož pozadí se rozvíjí notně modelové situace, které svou záměrně prkennou toporností balancují na rozhraní mezi vážností a jejím parodickým shazováním.

Kaurismäki svůj vizionářsky naivistický pohled, zdánlivě netečný, napěchovaný rozmarnými charakterizačními i motivickými bizarnostmi, uplatňuje ve všech složkách svého příběhu - počínaje modelací postav a jejich hereckým pojednáním přes inscenační ztvárnění až k záměrně plakátovitému, "osvětovému" vyprávění. Přes zjevně melodramatické, navenek naprosto vážné podloží neustále se na povrch dere autorský odstup, místy pobavené sledování.

Ne vždy je takové vyznění okamžitě patrné, ale lze je odečítat v podstatě všude. Jistěže se nám vybaví schémata 50. či ještě dávnějších let, když spatříme nebohého muže, jak ve slušivém obleku s kravatou shání práci, když spatříme Armádu spásy, úpěnlivě se starající o chudé bezdomovce. Příznačná je scéna bankovní loupeže a všeho, co následovalo poté. Vesměs se však jedná jen o přebírání vnějších znaků, o nezávazné pohrávání se stigmaty, jimž je odňat jejich původní rozměr. Vzápětí se totiž stávají předmětem významové a potažmo i žánrové manipulace, která ovšem nemusí být na první pohled zřejmá.

Kaurismäki svého stoicky vyrovnaného hrdinu - kterého předvádí jako svého druhu loutku omezenou na vnější až absurdně nevzrušivé reakce a na bezpříznakový deklamativní přednes replik - provází bez jakéhokoli údivu a jakoby ve stavu absolutního smíření s čímkoli. Rozvážnost gest jen podtrhuje svým zdánlivým realismem matoucí konstrukci (nejen) této figury. I Irma (Kati Outinenová), mezi níž a hlavním hrdinou se rozvine nesmělý milostný vztah, je budována v obdobných intencích, snad jen se zdůrazněním ostýchavě kradmých pohledů, které prozrazují nevyslovená očekávání, vděčnost i ochotu bez nároků i výčitek.

Muž bez minulosti je film, který lze vnímat jako sociální tragikomedii, avšak četnost i paradoxnost navozovaných významů přesahuje prvoplánově jednoduchou dějovou osnovu, kterou film se zdánlivou skromností předkládá. Právě bohatství nenápadně variovaných přesahů (byť většinou v ironizujícím duchu) co chvíli se prodírajících na povrch, avšak též hold vzdaný solidaritě těch nejchudších (na rozdíl od zbyrokratizovaných, ba nepřátelských úřadů), jej odlišuje od běžné sentimentální vyprávěnky, jejíž půdorys bez pochyby přejímá. Ale totéž platí už pro Kaurismäkiho filmy předešlé...