Čtvrtek 30. 1. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
premiéra 26. ledna v 8.04, repríza 30. ledna v 0.04

Za výraznými rysy krajiny, nástroji a stroji, za těmi zdánlivě nejchladnějšími texty, za institucemi, jež jsou zdánlivě nejvíce odděleny od těch, kdož je zřídili, chce historie zachytiti lidi. Komu se to nepodaří, bude přinejmenším nádeníkem historické erudice. Dobrý historik se podobá obrovi ze známé pověsti. Ví, že tam, odkud cítí člověčinu, je jeho kořist.

My jsme věru daleci toho, abychom se pokládali za nefalšované historiky, a aby nás snad někdo měl za obry, to už vůbec ne. Leč snažíme se věru v pachu dávných foliantů i mezi stránkami ještě čerstvě vonícími tiskařskou černí čichat tu člověčinu, neboť i ona je naší kořistí, nejenom francouzského dějepisce Marca Blocha, který se uvedené myšlenky dopustil již v polovině minulého století.

Lidský život lze rozdělit do několika etap. Což není výmysl století dvacátého nebo našeho, o to se pokoušeli naši předkové již před věky. S výsledky různými - došli od trojky až ke třináctce. Nejčastěji se rozpočítávalo do tří: Dětství. Dospělost. Stáří. Byly však pokusy (a to na biblickém základě) rozčlenit lidský život do pěti etap: Děti do sedmi let (infantes), mládež do 14 let (pueritia), po nich se dospělo do věku mladického (adolescentia), a to do 24 let; po nich zralí muži (neboli viri) do padesátky. Decrepiti - to byli ti od padesáti nahoru. Moudří a spravedliví.

A jsme v renesanci: V té době bylo v oblibě rozdělování lidské existence na deset sedmiletých cyklů. Dohromady sedmdesát let. V té době požehnaný věk. Všech dnů a let člověka jest 70, neb - jestli kdo silnějšího přirození - 80 let. Toto přesvědčení se objevilo i na rakvi Karla staršího ze Žerotína a podobného schématu se přidržel i Jan Amos Komenský ve svém obrázkovém slovníku Orbis sensualium pictus: Člověk jest nejprve dítě, potom pachole, za tím mládenec, odtud jinoch (mladý muž), k tomu muž, potom zatím starší muž, naposledy starček. Na rozdíl od předešlých katalogizátorů si Komenský všímal i pohlaví ženského: Na druhém pohlaví jsou to děvčátko, děvečka (či mladice), panna, žena (neboli paní), stará žena, a baba - ostaralá žena. Na nejvyšší stupeň postavil učitel národů společně mladého muže a mladici.

To však nebylo nic proti rovné stovce, ke které dospěl luterán Tobiáš Mouřenín z Litomyšle. Ten zveršoval divadelní hru s příznačným názvem Věk člověka, v níž rozdělil lidský život do deseti dekád. V dramatu spolu rozmlouvají Poustevník, Svět, Ďábel a Smrt, a nenechávají na člověku nitku suchou: Pachole v desíti letech. Mládenec ve dvacíti. Jinoch ve třicíti. Muž ve čtyřiceti. Dospělý v padesáti. Lakomec v šedesáti. Starec v sedmdesáti. Kmet v osmdesáti. Mrzák v devadesáti. Kůže kostí ve stu letech, říká autor natvrdo a ještě to rozvádí: Od útlého mládí je lidský život plný radovánek a rozkoší, pro něž nezbývá čas zamyslit se nad smyslem života. Teprve tváří v tvář Smrti se světské radosti promění v trápící starosti, jak o tom mluví na konci hry Stoletý: Auve, auve, dobře to pociťuji, / a teprv hříchů svých želím, lituji, / které jsem spáchal za života svého, / a posavad jen přidržel se zlého. / Ó Bože! Kterak před tebou ostojím / a všecky rozkoše světa vyslovím, / jichž jsem užíval s pejchou, nádherností, / s tyranstvím, nevýmluvnou ukrutností! / Protož ležím teď, v ouzkosti čekaje / a hrozného ortele se lekaje, / kterýž na mne Bůh vyřkne v zuřivosti, / ó bych se nenarodil v mladosti!