Když jste studoval právnickou fakultu, asi vás nenapadlo, kde všude se za pár let ocitnete. Jak se vůbec z právníka stane rozhlasový novinář? Rozhodovat se v osmnácti o celém dalším životě je leckdy brzy...
Já se nerozhodoval v osmnácti, ale v šestnácti. Už ve třetím ročníku gymnázia jsem věděl, že chci být novinářem. Ale poměry v tomto státě byly tehdy takové, že jsem neměl žádnou touhu studovat žurnalistiku. Šel jsem na práva s tím, že mi dají jakýsi všeobecný základ vzdělání, a tento předpoklad se mi splnil. Zároveň jsem se definitivně přesvědčil o tom, že právníka dělat nechci. Když jsem vykonával praxi na prokuratuře, získal jsem pocit, že nikdo nemá zájem rozhodovat o člověku, ale o případu. Pro mne to byla představa okorání vlastní duše a to jsem nehodlal podstoupit.

Když jste skončil studia, šel jste tedy rovnou do rádia?
Ano, přijali mne do zpravodajské směny. Upravoval jsem zahraniční zprávy tiskových agentur do vysílání. Učil jsem se na tom, co to vlastně zpráva je, jakou má mít strukturu - byl to takový rychlokurz zpravodajství. Po vojně jsem už nastoupil v tehdejší redakci mezinárodního života: vybavoval jsem příspěvky, které pořizovali ti druzí, na mikrofon jsem nesměl ani pomyslet, na to byla přísná pravidla. Když jsem směl připravovat rubriku zahraničního tisku, byl to velký pokrok. Tak jsem se postupně začal dostávat do vysílání. Mojí specializací se stala Asie. To bylo fajn, protože ve Vietnamu začala přestavba, o které se tady moc nesmělo mluvit. S přestavbou to bylo vůbec těžké. Když jsem ze sovětského časopisu Argumenty a fakta (který mimochodem vycházel tehdy i u nás, ale oproti ruské verzi v podstatně mírnější podobě) přeložil článek o roce 1968 a o tom, jak v Československu přestavba nefunguje, byl jsem odhalen jako nespolehlivý element, který nedokáže odhadnout, co ze země "velkého bratra" je vhodné pro naše uši. Naštěstí brzy přišla listopadová revoluce. To bylo krásné období. Založili jsme Občanské fórum, vysílali jsme stejnojmenný pořad, konečně jsme si mohli dělat rádio po svém.

Když euforie začala pomalu vyprchávat, dostal jste nabídku odjet do Číny. Působil jste tam jako jazykový expert na pekingské univerzitě a zároveň na částečný úvazek jako zpravodaj Československého rozhlasu. Učil jste čínské redaktory mluvit česky?
Ano, ale musíme vzít v úvahu, že to byli studenti z období kulturní revoluce, kdy se v Číně nesměly studovat cizí jazyky. Učili se je vlastně tajně, na zapřenou. Hodnotit úroveň jejich vzdělání podle našich měřítek proto nelze. Co na mě skutečně zapůsobilo, to byl střet různých modelů myšlení. Jeden příklad za všechny: dostali jsme podle jejich měřítek zcela vyhovující bydlení, ale pro nás bylo naprosto nepřijatelné. Teprve když jsem pohrozil, že se okamžitě sbalím a odjedu, přestěhovali nás do bytu, který odpovídal evropským standardům. Zajímavé zkušenosti mě čekaly také v osobních vztazích. Většina místních lidí se mnou nikdy nenavázala osobní kontakt, ale na druhou stranu byli schopni přijít a říct mi bez ostychu do očí: Ty tu bereš neuvěřitelné peníze, tak bys měl podle toho pracovat. Ze svého pohledu měli jistě pravdu, opravdu jsem bral třikrát víc než oni, ale zapomněli dodat, že já jako cizinec nemohu využívat spousty jejich sociálních výhod: díky systému závodních jídelen, které vaří nejen v poledne, ale i večer, běžný Číňan například prakticky nemusí doma vařit, ale stejně tak se nemusí starat o řadu dalších věcí, například o značnou část nákupů, protože mnoho průmyslových výrobků a potravin je jim předáváno prostřednictvím jejich zaměstnavatelů. Jsou to prostě nesrovnatelné poměry. Jsem hrozně rád, že jsem je poznal, i když zkušenost to byla tvrdá - už proto, že jsme tam přijeli s novorozenětem. Mýlil by se ale ten, kdo by Čínu podceňoval. Už tehdy, počátkem devadesátých let, byl Peking velice vyspělým městem s možnostmi, které vysoce přesahovaly vše, co bylo v té době myslitelné u nás. V době, kdy se u nás pomalu začínaly objevovat jako vzácnost třeba papírové plínky nebo instantní mléčné nápoje pro kojence, byly jich v Pekingu plné obchody, a mohli jsme si vybírat z mnoha značek - domácích i zahraničních. Pravda ale také je, že soukromých automobilů tam bylo tehdy dost málo, všichni jezdili na kole, já ostatně taky. Dnes už je tam úplně jiná situace.

Co říká vaše rodina tomu, že již víc než deset let mění zeměpisné šířky a kulturní kontexty spolu s vámi?
Je to složité. Chce to velkou míru obětavosti. Mému staršímu synovi jednou paní učitelka řekla: Nic si z toho nedělej, rodiče si člověk nemůže vybrat. Uznávám, že na tomto způsobu života se určitě podílí mé sobectví, ale jsem přesvědčen, že se nám vždy podařilo vytvořit takovou rodinnou atmosféru, že jsme v těch cizích zemích bez větších problémů přežili. Musím ovšem říci, že nejtěžší to nebylo pro mé děti, ale pro manželku, která se kvůli mně musela nadlouho vzdát svého povolání. Naštěstí se už k němu vrátila, dnes pracuje jako úspěšná právnička. Znamená to, že v Berlíně působím poprvé sám, bez rodiny. Ale díky blízkosti Berlína a Prahy spolu trávíme opravdu hodně času, takže to nepociťujeme jako nepřekonatelný problém.

Zahraniční zpravodajové jsou zvláštní druh lidí: věčně pas v kapse, otevřený kufr na podlaze a v očích touha po dálkách. Někdo by byl při pomyšlení na neustálé cestování nešťastný, vám ta představa vyhovuje. Měl jste tuhle touhu už od dětství, souvisela s rozhodnutím dělat novinařinu?
Řekl bych to jinak: už v dětství jsem chtěl žít jinde než v Československu. Bylo to dané rodinnou výchovou: především moje matka tu byla nešťastná. Pracovala pro Světovou zdravotnickou organizaci a v zahraničí by se jí otevřely obrovské možnosti. Uvažovala vážně o tom, že zůstaneme venku, ale nakonec, především s ohledem na příbuzné, jsme se v roce 1968 vrátili. Svého rozhodnutí pak litovala a já to cítil jako její životní křivdu. Tady to začalo. Nenáviděl jsem režim, který nedovolil, aby člověk pracoval tak, jak by chtěl a mohl, a ta nenávist se posléze přenesla i na celou zemi.

Po revoluci negativní pocity pochopitelně zmizely, ale potřeba poznávat, jak to je jinde, ve mně zůstala. Ale rád se domů vracím.

Už druhý rok poznáváte poměry v jedné z nejbohatších zemí světa. Jak dopadá srovnání s námi?
Německo bezpochyby stále je bohatým státem, ale chleba je tam teď tvrdší než u nás. Ekonomická i sociální situace je tam skutečně velmi vážná, daleko vážnější, než jak se nám to jeví odsud. A to není věc jenom Německa. Přiznám se, že mě zhoršující se poměry v Evropě trochu děsí, a chtěl bych věřit, že se brzy začnou zlepšovat, protože vstupem do Evropské unie bychom měli získat, ne ztratit.

Podle mého názoru náš omyl spočívá v iluzi, že vstoupíme do něčeho, co jsme znali - ještě k tomu jen zprostředkovaně - v dobách dávno minulých. Hovoří se tu často o návratu, ale není kam se vracet. To, co bylo, už neexistuje, my to ale snad ani nechceme vidět.
Je to tak. My máme pořád představu blahobytné spokojené Evropy sedmdesátých a osmdesátých let, ale to dnes už neplatí. Ve východní části Německa je dvacetiprocentní nezaměstnanost. Investice, které se přelily ze západní části na východ, nesplnily očekávání. Nedávno se v německém tisku objevily výsledky průzkumu, ve kterém skoro polovina tázaných - obyvatel bývalého západního Německa - odpověděla: Za všechno mohou "Ossis", tedy "východňáci". Víc než desetina navrhla: Postavme znovu berlínskou zeď! Dostatečně výmluvné svědectví, že vztah mezi východními a západními Němci není normální... Nová vláda před volbami slíbila, že nezvýší daně, a zvýšila je. Němci mají "blbou náladu", ta je znát všude. Dnes mnoho lidí seriózně zvažuje, jestli si mohou koupit pomeranče, banány, zeleninu. Je to tak, nepřeháním. Něco takového bylo po mnoho desítek let v západním Německu zcela nemyslitelné. Milion lidí vloni nevyjel na dovolenou tak, jak byli po léta zvyklí, protože na to neměli. Uvedu konkrétní příklad: řidič u policie má příjem 1800 eur. Na náš přepočet je to hodně, na jejich poměry je to strašně málo. Má pětičlennou rodinu a jeho manželka přiznává, že vydrží jen díky přídavkům na tři děti. Nejezdí na dovolenou, nekupují nové oblečení, on jezdí do práce na kole, protože si nemůže dovolit platit městskou dopravu. Takových případů příbývá. Nová vláda chce rostoucí nezaměstnanost řešit tím, že zřídí takzvané úsporné platy ve výši kolem 550 eur. S tím nikdo nemůže vyjít. Jako norma se bere příjem čtyřčlenné rodiny ve výši 3000 eur. To je asi minimum, s nímž lze bez luxusu vyžít. Tento příjem není dnes vůbec normální věcí. Poměry se zhoršují. A do toho přichází rozšíření Evropské unie. Nedivme se, že nemají chuť podporovat nás, když mají svých starostí víc než dost.

Jistě, například Francie zvládá problémy současné doby lépe. Ovšem je třeba říci, že Francie je největším příjemcem přímých plateb do zemědělství, které financuje právě Německo jako největší plátce v celé Evropské unii. Co k tomu dodat?

Dobrý model vztahu k Evropské unii pro mne představují Švédsko a Dánsko. Vybírají si to, co pokládají za dobré, a nechávají si každý krok schválit lidovým hlasováním. Tohle jejich opatrnictví v dobrém slova smyslu je podle mne na místě. Přejímat vše, co nám Evropská unie navrhne, není správné. V Bruselu byl vytvořen obrovský byrokratický aparát, který je odtržen od toho, co se ve skutečnosti děje, a je otázka, zda to takhle bude moci fungovat dál, zvlášť po rozšíření o další země.

K tomu, abychom mohli být rovnocennými partnery, je ale nezbytné, abychom znali svou cenu. Vy jste důvěrně poznal východní i západní svět. Dlouho jste byl ke své vlasti více než kritický, stejně kritický odstup ale zachováváte i k zemím, ve kterých jste žil a pracoval. Myslím, že mi proto můžete nezaujatě odpovědět na otázku, na co můžeme být jako národ pyšní.
Velice příjemnou chvilku jsem zažil v jednom švédském městě. Sotva jsem vystoupil ze služební felicie, přišel Švéd, zeptal se, jestli jsem z Česka, a řekl: "Vaši lidé tu mají velice dobré jméno." Nechtěl bych to zevšeobecňovat, ale o něčem tahle příhoda svědčí.

Když proberu státy, které jsem poznal blíže, nejlepší vztahy k naší zemi jsem zaregistroval jednoznačně v Pobaltí. Tamní lidé nás mají velice rádi, zejména dost Litevců umí česky. S Rusy je trochu problém: mají nás sice za Slovany, kteří k nim patří, ale současně jsme je zradili, protože jsme vstoupili do NATO a nevděčně jsme opustili vše, co pro nás ve své dobrotě udělali. V Německu se o nás ví málo. Často si nás pletou s Jugoslávií, dokonce i s Čečenskem, běžně nás lokalizují někam k Vídni nebo k Bělehradu. Trochu lepší situace je v sousedních spolkových zemích. I když... Bavoři nás často vidí přes kauzu odsunu sudetských Němců a za jejich přístupem je cítit pocit křivdy, Sasové byli naši příbuzní v komunistické bídě a teď se nad nás trochu povyšují - mají pocit, že jsou nad námi, což podle mého názoru není zcela oprávněné.

Na co můžeme být pyšní? To, co řeknu, bude znít možná provokativně, ale stojím si za tím. Východní Němci dostali během uplynulých deseti let neuvěřitelné peníze na překonání ekonomických potíží, my si musíme pomoci sami. A dokázali jsme hodně, i když se nám zblízka může zdát, že jsme měli na víc, nebýt nepodařené privatizace, rozkrádání, tunelování. Měli bychom být hrdí na to, že jsme Češi. A měli bychom si víc věřit.

MILAN POKORNÝ