V seniorských domech se v hloučcích debatuje vzrušeněji než obvykle. Lidé střední a starší generace si vyměňují názory na stejnou otázku. A internetové stránky deníků se zaplňují otazníky i kategorickými soudy mladší generace. Jaké probírají téma? Přece reformu důchodového systému. Nejhorší by bylo, kdyby se mezi seniory rozsely obavy, nejistota a dokonce strach. Žijí ze svého důchodu a je to leckdy jediné co mají. Úzkost stařenky, které někdo nakukal, že od roku 2005 bude všechno jiné a nemá-li našetřeno - má smůlu, protože dostane jen minimální důchod, je sice bezdůvodná, ale je tu. A kdo ji rozptýlí? Životní zkušenosti mnohým říkají, že kdyby denně četli všechny noviny, pilně poslouchali rozhlas a televizi, je složité se v mnohém orientovat. Nikdy se nedozvíte všechno, leckdy ani to důležité. Televizní debaty s politiky a polemizujícími ekonomy jsou zkratkovité, rozporuplné a obyčejně bez jasných závěrů. Jen navodí čekání - co ještě vyjde najevo, co jste nepostřehli? A hlavně starší lidé potřebují naordinovat pravdu a jistotu z úst, kterým věří. Jsou taková?

"Penzijní naděje" hlásá novinový titulek. Reforma by prý měla definitivně přetnout závislost seniorů na státu. "Konečně se něco děje," tryská z řádků nadšení. S vládními stranami souhlasí i opozice, takže by měl mít nový systém podporu i v případě změny vlády. "Stát už nebude určovat kdy máte jít do penze a jak bude váš důchod vysoký či nízký..." Aha, o tom tedy bude rozhodovat každý sám. Vždycky tomu tak bylo, že ti prozíravější si našetřili nějakou tu korunu na stáří. Nebo ne? Jiný článek zdůrazňuje: "Penze - osobní účty a větší rozdíly". Dočtete se, že o výši důchodu by mohlo více rozhodovat, jak dlouho člověk pracoval a kolik vydělal. A ono to tak nebylo? Jak se tedy vypočítávaly penze? Pravda, základ pro výpočet měl stanovenou nejvyšší hranici, nad níž už se důchod nenavyšoval. Podle zásady, že chudý stát má jen na chudé penze. Tak je to.

Váš osobní mikroproblém, senioři, narostl v makro. Pro politiky, státní orgány a pro všechny, kdo přicházejí do styku se současnými i budoucími důchodci, to bude velká zatěžkávací zkouška vysvětlit a přesvědčit je - jak že se to bude dělat lépe. Loni stát vyplatil na důchodech 215 miliard korun. Bylo to o 20 miliard více, než dokázal na sociální pojištění vybrat. Letos se odhaduje výše penzí na 225 miliard. Trend naznačuje, že starých lidí bude přibývat. Do roku 2010 bude ve věku 60 a více let 22,9 % osob, připočtěme k tomu 14,4 % dětí a studentů a to musí pokrýt 62,7 % obyvatel v produktivním věku. V roce 2020 už bychom měli mít důchodců zhruba 27 procent z počtu občanů. Kdyby se k žádné reformě nepřikročilo, hrozily by v dohledné době možná i 70-ti miliardové schodky na tomto účtu. Všichni se tedy shodují: reforma být musí. Ale jaká? V čem má spočívat? Makroekonomové tvrdí, že by pomohlo oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu. Prý by se rozkrylo, kolik peněz na důchody je. To se ví i dnes, takže je jasné, kolik stát musí přidávat. Že by si naopak z této kapsy vypůjčil na jiné výdaje, asi nepřichází v úvahu. Takže se tou argumentací proberme dál. V budoucnu se nepřipustí nerovnováha vybraného a vyplaceného. Ze skutečné částky by se vypočítával poměr k délce zaměstnání a výši příjmů, už by se nezapočítávala doba studií a samozřejmě nezaměstnanosti, přihlédlo by se prý k průměrné délce života, prostě zásadně by se změnil způsob výpočtu důchodu. Představa, výpočty, lidé jako čísla. Těžko rozlišit ty, kteří už z důchodu žijí a kteří si na důchod ještě mohou něco našetřit. Měli by se činit všichni. Důchody by měly být dvousloupové. Jeden sloup - co zaplatí zaměstnavatel nebo vy na sociálním pojištění a druhý - co si přidáte na stáří navíc dobrovolně. Za to byste se mohli rozhodnout jít do důchodu kdy byste chtěli a v případě, že byste neodpracovali dostatek let, snad pětadvacet či třicet, byl by váš důchod samozřejmě jen životním minimem. Kdybyste pracovali i v důchodu dál, navýšil by se vám jeho výpočet až byste práci ukončili.

Budiž připomenuto, že Češi odcházejí do důchodu o několik let dříve než ve státech se zaběhnutou ekonomikou. Jenomže v současném klokotu české ekonomiky - kdoví jak zdravý by byl tenhle trend? Do práce by se nutili důchodci s nižší produktivitou, nemocní a často unavení, neradi by pouštěli svá místa mladším a nezaměstnaných by možná přibývalo. Ke konci roku 2002 nás údaj o nezaměstnanosti zaskočil. Přes půl milionu osob. Na jedno volné místo, nabízené úřady práce, je to skoro třináct uchazečů. A každý přece ví, co přináší odvyknout práci. Navíc je tu pro tento rok vykřičník: očekává se masivní propouštění. Zaměstnanců se bude zbavovat ČEZ, Český telecom, České dráhy, Unipetrol, Setuza, armáda a řada dalších firem. A to ještě ubývá lidí, vytvářejících materiální hodnoty, které by se uplatnily prodejem dál. Přibývá úřednických míst, služeb a obchodu s dováženým zbožím.